Světlo a tma ✔️

•28•

Překvapeně jsem uskočila. Muž byl starší. Tmavé vlasy byly prošedivělé a sledoval nás svýma modrýma očima přes silné brýle. Mohlo nás napadnout, že nám otevře třeba její manžel.

„Kdo jste?" zeptal se nás zostra.

James si odkašlal. „Dobrý den, hledáme Kelly Robertsovou. Bydlí tu?"

Muž si nás přeměřil zkoumavým pohledem. „Moje žena je mrtvá." Oba jsme na něj vyjeveně zírali. „Zemřela před třemi lety na infarkt."

James vypadal, že se nemá k tomu, něco říct. „To nás mrzí. Nechtěli jsme otravovat, jen jsme se potřebovali na něco zeptat."

Už jsme se otáčeli k odchodu, když na nás muž znovu promluvil. „Co jste potřebovali?"

Drkla jsem loktem do Jamese, protože on se k odpovědi moc neměl. „Já jsem se chtěl zeptat, jestli vaše žena znala mojí matku. Elizabeth Davis." Vysvětlil tiše.

Muž si ho pozorně prohlédl. „Ty jsi syn Elizabeth?" zeptal se překvapeně.

„Ano" odpověděl.

„Máš její oči." Řekl muž a nepatrně se usmál. „Kelly a tvoje máma byly nejlepší kamarádky. Znaly se už od školky."

„Nevíte, něco bližšího?" zeptala jsem se.

„Jestli hledáte něco okolo té nehody, tak vám toho moc nepovím. Nic moc o tom nevím." Svěsil ramena.

„Aspoň něco zkuste." Pobídla jsem ho.

„Vím, že ten den spolu telefonovali. Elizabeth tě potřebovala pohlídat, protože někam jela, tak o to poprosila Kelly." Otočil se směrem k Jamesovi. „Původně jsi měl být u Clare, ale tvoje máma se pohádala s jejím manželem, tak na poslední chvíli požádala Kelly."

„Clare?" zeptala jsem se s pozvednutým obočím.

„Clare Williamsovou." Vysvětlil.

„Máma byla i později Elizabethina kamarádka?" zeptala jsem se překvapeně. Myslela jsem, že spolu mluvily jen na střední.

„Ty jsi její dcera?" přikývla jsem. „Tak to se divím, že jste tady zrovna spolu. Co vím, tak jste se jako děti nesnášeli."

„Jak tohle víte?" zeptala jsem se.

„Protože Elizabeth, Kelly a Clare byly kamarádky." Vysvětlil mi.

„Nevíte, proč se táta s Elizabeth pohádal?"

„Tak to netuším."

„Dobře, i tak děkujeme." Usmála jsem se na něj a otočila se k odchodu. Muž za námi zavřel dveře, ale James tam pořád stál jako solný sloup. Vzala jsem ho za ruku a odvedla k autu.

Beze slova jsme nasedli a odjeli k němu domů.

Zastavili jsme před domem a James bez toho, aniž by vydal jedinou hlásku, vylezl z auta a šel směrem k domu. Pospíchala jsem za ním a následovala ho dovnitř. Zastavil až ve svém pokoji. Zavřela jsem za námi dveře a otočila se na Jamese, který stál u okna a pozoroval prázdnou ulici.

„Jamesi." Oslovila jsem ho opatrně.

„Už bys měla jít." Řekl stejně tiše, jako když mluvil s tím mužem. Měl naprosto ledový hlas. Trochu mi to nahánělo strach.

„Já vím, že jsi zklamaný, ale budeme pokračovat." Uklidňovala jsem ho.

James se najednou prudce otočil a v očích se mu odrážela zlost. „Zklamaný?!" vykřikl, až jsem nadskočila a o krok ustoupila. „My nemáme vůbec nic! Jsme zase na začátku." Křičel. Popadl lampu, která stála na stole, a vší silou jí hodil proti zdi. „Celý to bylo naprosto zbytečný."

„Jamesi..." chtěla jsem něco říct, ale byla jsem přerušena.

„Nemá to cenu. Nic nenajdeme."

To už jsem nevydržela a došla jsem k němu. „Něco vymyslíme." Řekla jsem tiše.

„Nic nevymyslíme. Nemáme se čeho chytnout. Je to na nic." Znovu zařval.

Vzala jsem ho za ruku, ale on se mi vykroutil. Vypadal, že by zase nejradši něčím hodil. A já už musela zasáhnout.

„Možná bych se na to měl vykašlat a zase odjet." Zařval. Píchlo mě u srdce, když řekl, že by odjel. Popadl fotku jeho rodičů, která stála na stole, a chtěl jí hodit proti zdi, ale já položila svojí ruku na jeho a on se zastavil.

„Jamesi, podívej se na mě!" rozkázala jsem. K mému překvapení tak udělal a zapíchl své oříškové oči do těch mých. Našla jsem v nich smutek, strach a zklamání. Bylo mi ho v té chvíli tak moc líto. Vzala jsem mu z ruky fotku a postavila jí zpátky na stůl. Potom jsem ho vzala za ruku a přitom z něj nespouštěla oči. „Slibuju, že nepřestaneme. Budeme hledat dál, dokud na něco nepřijdeme." Řekla jsem tiše.

Jeho oči zjihly. „Proč by si to dělala? Nesnášíš mě."

Zakroutila jsem hlavou. „Už dávno to není tak, že bych tě nesnášela. Jsi můj přítel." James překvapeně zamrkal. Chtěl asi něco říct, ale já ho předběhla. „Slibuju, že na to přijdeme. Společně. Nenechám tě v tom."

James mě objal a já mu omotala ruce kolem krku. „Nevím, co bych bez tebe dělal." Zašeptal mi do vlasů.

„No jo, jsem prostě úžasná." Zasmála jsem se a James se přidal. Toho jsem přesně chtěla docílit a musela jsem se za to v duchu pochválit.

„Myslím to vážně. Nikdy bych nečekal, že tohle řeknu, ale taky jsi moje kamarádka." Šeptl mi do vlasů.

Jestli to bylo ještě vůbec možné, jeho objetí zesílilo. Skoro jsem až měla problémy dýchat.

Překvapivě se mi ale líbilo, být v jeho obětí. Vdechovala jsem jeho vůni, která mi připomínala domov, a cítila jsem se v bezpečí.

„Ze všeho nejdřív si musím promluvit s mámou." Řekla jsem, když jsem se odtáhla.

„Proč s ní?" zeptal se překvapeně.

„Je divné, že byly naše mámy kamarádky a my o tom nic nevíme, nemyslíš? A navíc se tvoje máma prý pohádala s mým tátou." Pokusila jsem se mu nastínit mou domněnku, ale on se vůbec nechytal.

„No a?"

„O nic nepřijdeme, když se jí na to zeptám. Třeba se někam posuneme." Pokrčila jsem rameny.

James překvapeně zvedl obočí. „Vždyť s rodiči momentálně nemluvíš." Upozornil mě.

Hlasitě jsem si povzdychla. „Asi mi nezbývá nic jiného, než to s nimi dát do pořádku."

Otočila jsem se k odchodu, ale James mě chytl za zápěstí a otočil směrem k sobě. „Nemusíš to dělat. Najdeme jiné řešení."

Díval se na mě soucitně a provinile. Myslím, že tušil pravý důvod, proč s rodiči momentálně nemluvím a nejspíš se za to i obviňoval. Nechtěla jsem, aby to bral takhle, ale bylo mi jasné, že když o tom teď začnu mluvit, bude to ještě horší.

„Stejně už bylo na čase to urovnat." S tím jsem opustila jeho pokoj a v hlavě se mi začínal rodit plán, jak to dát s mámou do pořádku, abych získala informace, které potřebuji. Hlavně nesmím šlápnout vedle, protože jinak by mamce mohlo dojít, proč se ptám.