Světlo a tma ✔️

•24•

Doma si rodiče ani nevšimli, že jsem tam přes noc nebyla. Vlastně si ani nevšimli, že jsem přišla. Cass mě pořád ignorovala a já už toho začínala mít dost. Hned zítra si s ní musím promluvit, protože takhle to už dál nejde.

Vzhledem k tomu, že jsem toho minulou noc moc nenaspala a dnes se nevyspím asi vůbec, přišlo mi správné jít si na chvíli lehnout. No... z té chvíle se staly čtyři hodiny a já se probudila chvíli před osmou.

Dala jsem si pozdní večeři a šla se do pokoje připravit na noční akci. Oblékla jsem si jako minule černou mikinu a černé legíny. K tomu jsem si vzala pro jistotu ještě baterku, protože rozsvítit si asi nebudeme moct.

Před jedenáctou jsem vylezla oknem ven a šla k Jamesově domu. Dnes už to netrvalo tak dlouho jako minule, protože jsem to už měla trochu nacvičené.

„Páni, jdeš včas. To musíme hned zítra oslavit." Pronesl jedovatě James, který už tam na mě čekal.

„Jestli jsi skončil, tak jdeme, ať to máme za sebou." Štěkla jsem.

„Doufal jsem, že nepřijdeš." Ušklíbl se.

„Tak to máš smůlu." Zasyčela jsem.

James už nic neřekl a vyrazil na cestu. Překvapilo mě, že i teď jdeme pěšky, ale radši jsem byla ticho a nekecala mu do toho.

Po několika minutách jsme konečně došli ke škole. James nás vedl k zadnímu vchodu. Sevřel kliku a pokusil se otevřít dveře.

„Skvěle a co teď ty génie?" neodpustila jsem si jedovatou poznámku.

James se potichu zasmál a vytáhl z kapsy klíč, kterým dveře otevřel.

„Jak jsi přišel ke klíči od školy?" zašeptala jsem, když jsme vcházeli dovnitř.

„Vzal jsem ho školníkovi." Pokrčil rameny.

Škola byla v noci děsivá. Nikdy jsem tu v noci nebyla a teď už vím, proč jsem po tom ani netoužila. Chodby byly děsivě prázdné a všude vládlo ticho. Navíc jsem měla takový divný pocit. Trochu jsem se oklepala a po těle mi naskočila husí kůže.

James nás vedl za svitu našich baterek směrem k ředitelně, která sousedila s kanceláří, kde by měly být uložené informace, které hledáme. Naneštěstí se ředitelna nacházela až ve druhém patře, takže jsme museli projít prakticky celou školu, abychom se tam dostali.

Snažili jsme se našlapovat potichu a nedělat žádné zvuky, protože i když se škola zdála prázdná, nemůžeme vědět, kdo tady je.

Po cestě, která mohla trvat maximálně pár minut, ale mně připadala hodinová, jsme stanuli před kanceláří. James se opět pokusil otevřít dveře, ale bylo zamčeno.

„Předpokládám, že odtud už asi klíč nemáš, co?" uchechtla jsem se a James se na mě zlostně podíval.

„Hele přestaň si stěžovat, já se o všechno staral a ty jsi nehnula ani prstem, tak sklapni." Utrhl se na mě.

„Možná, kdybys mě víc zapojoval, tak bychom teď nebyli v háji." Vyčetla jsem mu.

„Tak to určitě." Ironicky se zasmál.

Protočila jsem nad tím oči a odstrčila ho od dveří, abych si prohlédla zámek.

„Nemá náhodou druhý klíč od kanceláře Waltersová?" zeptala jsem se šeptem.

„Myslím, že jo. Proč?"

Otočila jsem se a šla kousek zpátky chodbou. Našla jsem třídu, kterou jsem hledala a vlezla dovnitř. Jak jsem si dobře pamatovala, vzadu ve třídě byly ještě jedny dveře, které vedly do kabinetu Waltersové. Jen jsem se modlila, aby nebylo zamčeno.