Světlo a tma ✔️

•48•

Jely jsme s Cassidy domů a obě si stěžovaly na rodiče. Proč nás táta nemůže nechat jeden den venku déle? Pro něj prostě musíme být ty dokonalé dcery, které chodí ze školy rovnou domů a večer se učí.

Myslím, že by to s ním seklo, kdyby se dozvěděl, že ve svých volných chvílích se vloupávám například na policejní stanici a opíjím se u Ricka.

Dojely jsme domů asi v devět a to na nás bylo vážně brzo. Vešly jsme dovnitř a šli se rodičům ohlásit, že už jsme doma. Byli v kuchyni a něco hlasitě rozebírali.

„Jsme doma!" vešla do kuchyně Cassidy už s nacvičeným úsměvem. Já šla za ní a ani se přetvařovat nesnažila.

„No konečně. Přece nemůžete být tak dlouho venku." Řekl táta a já nad tím protočila oči. On si ničeho nevšiml, ale Cass ano a dloubla do mě loktem. „Vlastně jsem s vámi chtěl probrat vaší budoucnost. Musíme začít pomalu rozebírat vysokou, na kterou byste chtěly. Jeden můj kolega má kontakty na velmi dobrých školách. Cassidy, kam bys chtěla?" otočil se na ní.

„Nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlela, připadá mi na to moc brzo." Pokrčila rameny.

„Ty ještě vůbec nevíš, kam chceš?" zeptal se šokovaně táta a já opět cítila, že tady budu jen překážet, protože tohle téma se semnou neprobírá.

Mamka si toho naneštěstí všimla taky a snažila se to nějak zachránit. „A co ty Caroline, kam bys chtěla?"

Než jsme stihla odpovědět, vložil se do toho táta. „Teď mluvíme o Cassidy, Caroline teď řešit nechci." Mávl rukou.

Mamka dala ruce v bok. „Proč nechceš řešit Caroline? Zeptal ses Cassidy a Caroline se nezeptáš?"

Na tátovi bylo vidět, že mu dochází trpělivost. „U Caroline ani nepředpokládám, že by šla na nějakou prestižní univerzitu." Zavrčel a v té chvíli jsem už nevydržela předstírat, že tam nejsem.

„Proč bych nemohla jít na dobrou školu?" zeptala jsme se naštvaně.

„Nejsi na tom ani zdaleka tak dobře, jako tvoje sestra, tak se do toho nepleť." Řekl stroze.

Zalapala jsem po dechu. „Ty si myslíš, že nemám na to, abych šla studovat?"

Táta se ke mně obrátil čelem. „Ano, to si myslím. Cassidy jednou převezme firmu, ne ty. Ty na to prostě nemáš."

„O tvojí firmu mi vůbec nejde. Napadlo tě, že bych taky mohla studovat něco jiného, než obchod?" vyjela jsme na něj.

Táta se ironicky zasmál. „Vždyť by ses tam neudržela. Vyletěla bys po prvním semestru. Ani nikde nedostaneš stipendium."

Zarazila jsme se, když mi došla jeho slova. „To má jako znamenat, že bys mi školu ani nezaplatil?"

Mamka s Cassidy se přesunuly blíž k sobě a šokovaně sledovaly naší hádku. Ani se do toho nesnažily míchat, protože jim bylo jasné, že by to nemělo cenu.

„Ne, neočekávám od tebe nějaké úspěchy." Zavrčel a začínal z něho jít strach.

„A to jako proč? Vždyť mám známky skoro stejné jako Cassidy a patřím k těm chytřejším studentům na naší škole." Soptila jsem.

„Ale nejsi tak dobrá, jako Cassidy. Nikdy by si nebyla schopná vézt firmu." Zařval.

„Posloucháš mě vůbec? Mně nejde o tvojí firmu. V životě bych tam nevlezla."

„A co by si jako chtěla studovat?" zeptal se s pobavením.

„No, já nevím třeba právo nebo medicínu, hlavně, když to nebude obchod." Plácla jsme první věci, které mě napadly.

„Tak na to opravdu nemáš." Vysmál se mi.

„A jak to můžeš vědět?!" vřískla jsem. „Vždyť mě vůbec neznáš. Nevíš, kdo jsem, nevíš, co mě baví. Když se díváš na moje známky, vidíš jen celkový průměr, ale nikdy se nezeptáš, který předmět mě baví. Nemáš ani tušení, kdo jsem. Jediný, co umíš, je přijít po dvou týdnech domů, shodit mě, zakázat mi se s někým stýkat, někam chodit nebo mi přikážeš se s někým rozejít!" křičela jsem.

Cassidy s mámou na mě ohromeně zíraly s otevřenou pusou. Tohle jsme si k němu ještě nikdy nedovolila. Táta zrudl zlostí a chystal se něco říct, ale to už jsme se otočila a vyběhla z kuchyně.

„Care!" zavolala za mnou Cassidy a vyběhla za mnou. Já s nikým, ale nechtěla mluvit. Po tvářích mi už začínaly téct slzy, které jsme se ani nesnažila zadržet.

Vyběhla jsme z domu a pelášila rovnou k domu naproti. Zazvonila jsme a během chvilky se otevřeli dveře a v nich stál Fred.

Hned, jak mě spatřil, zděsil se. Musela jsme vypadat strašně s tou rozteklou řasenkou a celá zarudlá. „Co se stalo?"

„Je tu James?" vzlykla jsem.

„Je ve svém pokoji." Uhnul mi z cesty, abych mohla kolem něj projít. Vyběhla jsme schody a vpadla k Jamesovi, který stál u okna a díval se na ulici.

Hned se na mě otočil a šel ke mně, aby mě objal. Vzlykala jsem mu do trika a on mě hladil po vlasech. „Něco málo jsem slyšel. Bylo to dost nahlas." Řekl tiše. Ještě dlouho jsme tam tak stáli, doku jsem se neuklidnila a on mě nepustil.

„Jamesi, nemohla bych tu na noc zůstat?" zeptala jsme se opatrně.

„Zůstaň tu, jak dlouho budeš chtít. Fredovi to vadit nebude. Má tě rád." Usmál se na mě a pohladil mě po tváři. V té chvíli Jamesovi zazvonil mobil. Hned ho vzal a zamračil se.

„Aha, dobře... samozřejmě... to teda... fajn... ahoj." Položil telefon. „To byla Cassidy. Ví, že jsi tady, ale řekla doma, že jsi běžela pryč a jsi nejspíš u Sam. Mám tě tady nechat přes noc a ráno ti donese tašku do školy a čisté oblečení."

„Je skvělá." Usmála jsem se. Hned jsme do ruky vzala svůj mobil a napsala jí zprávu.

Děkuju, jsi nejlepší.

„Chceš o tom mluvit?" zeptal se James.

„Ne, nechci. Vážně ti nevadí, když tady zůstanu?" ujišťovala jsme se.

„Nevadí. Jdu to říct Fredovi." Zasmál se. „Udělej si pohodlí." Mrkl na mě a já dokázala vystrouhat aspoň malý úsměv.

James mi dal ručník, abych se mohla osprchovat a svoje triko, abych měla v čem spát. Když jsem se v tom objevila v jeho pokoji, nezapomněl okomentovat, jak skvěle v tom triku vypadám a že mi sluší mnohem víc, než jemu. Kdybych měla, náladu, určitě bych ho nějak popíchla, ale v tuhle chvíli jsem se zmohla jen na slabý úsměv.

Vlezla jsme do postele a James si lehl vedle mě. Nic neříkal. Zhasl lampičku a jen mě pevně objal, což bylo všechno, co jsem v tu chvíli potřebovala.