Světlo a tma ✔️

•4•

Ráno jsem vstala ještě před tím, než mi zazvonil budík, abych se stihla osprchovat. Pro dnešek jsem zvolila modré roztrhané džíny a bílé tílko. Když jsem byla se svým vzhledem spokojená, vydala jsem se do kuchyně, abych si dala snídani.

Jak jsem předpokládala, v kuchyni už všichni byli. Cassidy seděla u stolu a jedla opět jogurt, mamka myla nádobí a táta seděl vedle Cassidy a četl noviny.

Jak mě mamka zpozorovala, káravě se na mě podívala. „Caroline, co to včera bylo?" vykřikla. Táta zvedl oči od novin a Cassidy přestala jíst.

„Nic," špitla jsem a sklopila hlavu.

„Já ti dám nic. Ty se sebereš a odejdeš uprostřed večeře pryč, aniž bys někomu řekla, kam jdeš a vrátíš se někdy v noci. Připadá ti to normální?" pokračoval táta rozčíleně.

„Omlouvám se," zamumlala jsem a vzala si z ledničky taky jogurt.

„V tomhle by sis měla vzít příklad z Cassidy. Ta by to neudělala," usmál se pyšně táta a já nad tím protočila oči. Věděla jsem, že tahle věta padne jako už tradičně. Rychle jsem do sebe ve stoje naházela zbytek jogurtu a kelímek vyhodila. Vzala jsem si tašku a bez rozloučení vyběhla z domu.

Popravdě jsem si myslela, že to bude mnohem horší. Tohle bylo ještě v pohodě a ani nebudu mít žádný trest. S vítězným úsměvem jsem mířila k našemu autu. Na Cass jsem naštěstí nemusela čekat moc dlouho. Objevila se venku jen pár minut po mně, a aniž by mi věnovala jediný pohled, nasedla do auta a vyjela směrem do školy.

V autě bylo nepříjemné ticho. Cassidy byla po celou dobu napjatá a hněv z ní přímo vyzařoval. Po nějaké době jsem chtěla něco říct, ale ona mě předběhla.

„Co sis sakra myslela?" řekla dost nepříjemným hlasem.

Výborně, takže mi tu teď dá přednášku na téma špatného chování.

„O čem mluvíš?" hrála jsem hloupou.

Vrhla na mě nevrlý pohled. „Proč jsi odešla z domu a nikomu nic neřekla? Rodiče se mohli zbláznit strachy," vyčetla mi.

Protočila jsem oči. To si snad vůbec neuvědomovala, jak otravné bylo neustále poslouchat, jak je úžasná? Nepotřebovala jsem vyhrávat a být ve všem nejlepší, ale člověk by občas pochvalu slyšel rád.

„Protože už mě to unavuje! Nebaví mě, jak už automaticky říkají, že na to nemám!" ztratila jsem nervy a vykřikla.

Cassidy chtěla asi něco říct, ale nakonec si to rozmyslela. Pořád mlčela a dělala, že to neslyšela. Jak nečekané. Kyle měl v něčem přeci jen pravdu. Cassidy pokaždé mlčela a dělala, že problémy nevidí.

Když zastavila před školou, vyletěla jsem z auta bez rozloučení a běžela ke škole. Zastavila jsem až u své skříňky, abych se pořádně vydýchala.

Vadilo mi, jak si Cassidy neuvědomovala, že v očích našich rodičů je lepší než já. Vlastně si to mysleli všichni. Žije s naivní představou, že jsme obě úplně stejné. Nebo o tom ví, ale tváří se jako že se nic neděje, což je vlastně ještě horší.

„Ahoj," ozvalo se za mnou. Otočila jsem se na Sam a věnovala jí předstíraný úsměv. Vypadala příšerně. Na očích měla nasazené sluneční brýle asi, aby nebyly vidět kruhy pod očima, ale i přesto na ní bylo poznat, že je strašně unavená a že má kocovinu.

„Včera to tady někdo přehnal," popíchla jsem jí, protože tohle jsem si odpustit prostě nemohla.

„Ticho," zvedla varovně ruku.