Světlo a tma ✔️

•57•

Vešli jsme dovnitř a já hned vběhla do koupelny a hledala lékárničku. Potřebovala jsem nějaké obvazy, abych Jamesovi zavázala tu ruku. Pod umyvadlem se mi podařilo najít to, co jsme hledala a spěchala za Jamesem, který seděl v kuchyni u stolu a něco psal na papír.

„Obvážu ti to." Sedla jsem si vedle něj. On hned papír obrátil, abych neviděla, co psal a nepatrně se na mě usmál.

Podezíravě jsem si ho přeměřila. Nastavil ruku a já mu jí začala obvazovat. James mě přitom celou dobu sledoval a já z toho začínala být nervózní. Pokaždé, když mě takhle pozoroval, tak mi to vadilo, ale na druhou stranu jsme zase nechtěla, aby s tím přestal. Nepřestal mě pozorovat dokonce ani, když jsem skončila.

„Nedívej se na mě tak." Napomenula jsem ho s úsměvem.

„Jak tak?" zeptal se a naklonil hlavu na stranu.

„Tak jak se koukáš." Otočila jsem se a šla zpátky do koupelny uklidit obvaz.

Když jsem se vrátila, James si zrovna po sobě pročítal to, co napsal. Znovu jsme se posadila vedle něj. „Co je to?" zeptala jsem se.

„Něco pro Freda." Přehnul papír a napsal na něj jméno svého strýčka.

„Proč mu to sám neřekneš?" svraštila jsme obočí.

„Nechceš se jít osprchovat? Já půjdu po tobě. Možná bychom se stihli ještě na chvíli prospat." Navrhl a já si všimla, že se snažil vyhnout mé otázce. Nechala jsem to ale být, protože jsme sprchu vážně potřebovala. Běhání po lese celou noc vám holt na kráse moc nepřidá. Odešla jsme tedy do koupelny a dala si rychlou sprchu, kde jsem si mohla alespoň na chvíli popřemýšlet o událostech posledních pár hodin.

Dnes jsme s Jamesem a Oliverem utekli smrti jen o vlásek. Když pomyslím na to, jak na nás mířili zbraní a že jsme mohli umřít... Když jen pomyslím na to, že mohl umřít James, svírá se mi žaludek. V tu chvíli, kdy na něj zamířil zbraň, byla jsem i ochotná tam před něj skočit. Tak moc jsme se o něj bála.

Vylezla jsme ze sprchy a oblékla si čisté oblečení. Šla jsme znovu do kuchyně, abych dala Jamesovi vědět, že je koupelna volná, ale on tu nebyl. Uslyšela jsem zavírání vchodových dveří a za chvíli James vešel do kuchyně už převlečený a tvářil se dost zmučeně.

„Musím ti něco říct." Řekl tiše a já hned věděla, že to nebude nic hezkého.

„Tak mluv." Vyzvala jsme ho a přešla blíž k němu.

„Rick po tobě ani Oliverovi nepůjde. Řekl jsem mu, že nikde nic neřeknete, protože budete chtít chránit mě. Kdybyste řekli, co víte, Rick by řekl o tom, že jsem zabil Charleyho a bůhví, co by si k tomu ještě přimyslel. Mohl bych nakonec skončit taky ve vězení." Vysvětlil mi.

„My nic neřekneme." Ujistila jsem ho a v duchu si oddechla.

James se trochu pousmál. „Ta dohoda se nevtahuje na mě."

Na chvíli jsme se zarazila a snažila se vstřebat, to co právě řekl. „Co to znamená?"

„To znamená, že to nenechám být a pokusím se najít důkazy toho, že za smrt mých rodičů může on a to zase nenechá tak Rick a půjde po mně, proto musím odjet." Vysvětlil klidně.

„Odjet? Tak já pojedu s tebou." Řekla jsme okamžitě bez přemýšlení.

James rozhodně zakroutil hlavou. „Ne, nepojedeš. Tím pádem by šel i po tobě a Oliver měl pravdu. Neměl jsem tě do toho zatahovat. Mohlo by se ti něco stát a já se o tebe už nechci tak bát, jako dnes." Rukou si prohrábl vlasy a na chvíli se odmlčel. Potom zvedl hlavu a podíval se mi do očí. „Když na tebe mířil tou zbraní, na chvíli se mi zastavilo srdce, bál jsme se, že bych o tebe přišel a klidně bych se nechal zastřelit místo tebe, hlavně, aby ty jsi byla v pořádku. Tohle už nechci znovu zažít."

„Jamesi, nemůžeš odjet. Nemůžeš mě tady nechat." Spustili se mi slzy, když mi konečně došlo, kam tím celou dobu míří.

Opravdu chtěl odjet. Chtěl mě tady nechat a odjet.

Jedním krokem byl u mě a pohladil mě po tváři. „Prosím nebreč, děláš mi to ještě těžší." Řekl láskyplně.

„Jamesi, nedělej to." Prosila jsem ho.

„My dva jsme tak rozdílní. Jsme jako dva protiklady, jako bílá a černá, noc a den, světlo a tma. Stejně by nám to asi nevyšlo." Usmál se a pohladil mě po vlasech.

„To nemůžeš vědět." Zakroutila jsem hlavou a pořád doufala, že ho stejně nakonec přesvědčím zůstat.

Hrál si s mými vlasy a zdálo se, že o něčem přemýšlí. „Víš, že ses mi už jako malému líbila. Nikdy jsem ti to neřekl, ale byl jsem do tebe blázen. Myslel jsem, že už jsem na tebe zapomněl, ale když jsem tě poprvé po sedmi letech viděl. Na chvíli jsem přestal dýchat. Vyšla jsi ze dveří s úsměvem na tváři a já hned věděl, že jsi to ty, ale byla jsi tak krásná a já ti znovu úplně propadl. Nemohl jsem tě pustit z hlavy. Vyhledával jsem momenty, kdy bych se s tebou mohl setkat a děsilo mě to, že jsem prakticky pořád myslel jen na tebe. Stala jsi se středem mého vesmíru a já zapomínal na to, proč jsem vlastně přijel. Snažil jsem se tě tolikrát odehnat, ale ty si se vždycky vrátila."

Teď už mi slzy tekly proudem. Jak to, že jsem to nevěděla?

„Nemáš ani tušení, jak moc jsem žárlil na Olivera, když mohl být s tebou, když se tě mohl dotýkat, když si se na něj usmívala a já věděl, že takhle se na mě nikdy neusměješ, protože přesně to jsem si celou tu dobu přál. Když jsem tě potom políbil a ty ses neodtáhla, měl jsem pocit, jako by se celý svět na chvíli zastavil. Zamiloval jsem se do tvého úsměvu, tvého hlasu, tvých očí." Na chvíli se odmlčel a jeho oči se také lesky. „Nemáš ani tušení, jak moc tě miluju. A protože tě miluju, nemůžu tě nechat jít se mnou a ty to samé necítíš, takže na mě rychle zapomeneš. To já budu trpět, ne ty."

Přitáhl si mě blíž a dal mi polibek na čelo. Na to se otočil a odešel z kuchyně pryč. Jako omráčená jsem stála a dívala se za ním. Uvědomila jsem si, že mi řekl, že mě miluje a já nebyla schopná ze sebe vydat jedinou hlásku.

On snad nevěděl, co pro mě znamená?

Vyběhla jsem za ním. Stál u svého auta a zavíral kufr. „Jamesi, taky tě miluju, prosím neodjížděj!" vzlykla jsem. James se otočil a chvíli na mě nevěřícně zíral. „Miluju tě." Zopakovala jsem znovu ty dvě slova.

Vzpamatoval se a za chvíli byl u mě. Jeho ruce se objevily na mých bocích a já svoje spojila za jeho krkem. Přitáhl si mě do polibku, ve kterém se odrážely všechny emoce.

Opřel si čelo o to mé. „Navždy jsi mi změnila život Caroline. Nikdy nebudu někoho milovat tak, jako tebe. Navždy ti zůstane speciální místo v mém srdci."

Odtáhl se a odešel směrem k autu. Otevřel dveře na místě řidiče a naposled se na mě otočil. Po tváři mu stekla jediná slza.

Chtěla jsem si zapamatovat každý detail jeho tváře, protože teď už jsem věděla, že on se nevrátí.

Nasedl do auta a nastartoval.

Stála jsem na ulici a dívala se na mizející auto v dáli a mně se zdálo, jako bych právě ztratila kousek sebe. Sesunula jsme se na silnici a začala plakat, protože jsem právě přišla o kousek svého srdce, který si už navždy vzal.