Světlo a tma ✔️

•45•

Vyčerpaně jsem padla na postel. Byla jsem tak moc unavená. Poslední dvě noci jsem skoro nic nenaspala, protože jsem byla s Jamesem v autodílnách a snažila se zjistit informace o jeho rodičích. Bohužel se nám to trochu protáhlo a my se obě noci vrátily až k ránu, s čímž jsme nepočítali. Měla to být záležitost maximálně na dvě hodiny a ne na čtyři a půl.

Hned v pondělí, když jsem přišla ze školy, jsme se s Jamesem domluvili na plánu na večer. V jednu ráno jsem už zkušeně vylezla oknem. Tentokrát se James rozhodl, že vezme auto, protože se mi ho podařilo přesvědčit, že k nádraží to je daleko a trvalo by to mnohem déle. Ještě jsem mu to předhodila tak, aby si myslel, že to vlastně byl jeho nápad.

Když jsme po hodně dlouhé době konečně našly ten správný dům, řešili jsme problém, jak se dostat dovnitř. Auto jsme zaparkovali před domem a šli obhlédnout prostředí. Dílna měla být sice v garáži, ale garáž byla zamčená a díky tomu, že to bylo u nádraží, tu pořád proudili nějací lidé. Ano i v jednu ráno.

Podařilo se nám vychytat chvíli, kdy nikdo nešel, a přelezli plot. Mně se to moc nepovedlo a roztrhla jsem si kalhoty na lýtku. Musela jsme potom shánět kapesníčky, abych zadržela krvácení, protože jsem si rozřízla kůži. Nohu jsem si nakonec zavázala šátkem, který jsem měla obmotaný kolem krku a ještě dlouho truchlila, protože mi bylo jasné, že ta krev se už nevypere. Díky tomuhle jsme ztratili cenné minuty.

Zadními dveřmi jsme se dostali do garáže. Majitelovi evidentně moderní technika nic neříkala, protože si všechno vedl papírově, takže nám nezbývalo nic jiného, než prohledávat všechny karty. Alespoň v tom nebyl nepořádek a měl to podle data.

Z toho dne, kdy tu údajně měli být Jamesovi rodiče, jsme nic nenašli. Pro jistotu jsme se podívali ještě dva dny zpátky, kdyby se James spletl. Ten tvrdil, že to není možné a pamatuje si to jako by to bylo včera, ale já chtěla mít jistotu. Znovu se mi sem vážně nechtělo.

Abychom se dostali ven, museli jsme chvíli čekat na dvorku, dokud nebude ulice prázdná a já se klepala, aby nás náhodou majitel nezahlédl. Nevím, jak dlouho jsme tam čekali, ale v momentě, kdy jsme chtěli odejít, začalo kolem domu jezdit podezřele moc aut. Na druhou stranu jsme se ven dostali poměrně rychle na okolní podmínky a na to, že jsme kulhala, kvůli poraněné noze.

Druhý den jsme se vypravili do druhé autodílny. Opět jsme jeli autem a já pořád kulhala. Měla jsme pocit, že se zranění vůbec nehojilo, ale James mě uklidňoval, že další den to už bude lepší.

Zaparkovali jsme auto o dvě ulice dál a dostali se až k dílně. Problém byl v tom, že i když to tu nebylo moc dobrý, bylo tu to luxusně zařízený, protože majitel byl bohatý a tohle byl něco jako jeho koníček. Všude byly kamery a dveře byly na kódy. Bylo prakticky nemožné se tam dostat a my jsme neměli žádný plán.

James mě ale překvapil, protože mi po pár minutách oznámil, že má nápad, jak se dost dovnitř. Ale tenhle nápad se mi moc nezamlouval hlavně z toho důvodu, že se vůbec nepřibližoval mému plánu "dostaneme se tam nenápadně". Jeho plán zahrnoval kámen a okno. Jeho plán byl šílený, ale jiná možnost asi nebyla.

Vzal tedy kámen a hodil ho do okna, které se hned roztříštilo, a ozvala se siréna. James skočil do okna a já za ním. Zapnula jsem počítač, který díky bohu fungoval rychle, a začala hledat složky, které jsme potřebovali. James mezitím hlídal u okna, jestli někdo nejede. Mezitím tu řvala ta příšerná siréna, kterou se James ani nepokusil vypnout. Našla jsem správný rok a teď chybělo jen datum. Na ten den tu byly dokonce dvě zakázky, ale jak jsem se dočetla, ani jedna nebyla Jamesových rodičů. Podívala jsme se ještě na zakázky na dva dny zpátky, stejně jako minulou noc, ale nic jsme nenašla. Vypnula jsme počítač a společně s Jamesem vyskočila z okna.

Problém nastal v momentě, kdy před dílnou zaparkovalo auto a z něj vylezl pravděpodobně majitel. Nebyli jsme dostatečně rychlí. James mě stáhl za roh a táhl mě dál za budovu. Slyšela jsem za zády křik majitele, ale utíkali jsme, co nám síly stačili a oběhli celou budovu. Mířili jsme oklikou do ulice, kde bylo zaparkované auto, a modlili se, aby nás majitel nechytil. Naštěstí nebyl tak rychlý, jako my a nám se podařilo dostat až k autu a odjed.

Musela jsem se pochválit za to, že jsem dokázala běžet tak rychle, i když jsme měla poraněnou nohu a při každém našlápnutí cítila příšernou bolest, která se mým nočním během ještě zhoršila.

Nebylo dobré, že nás viděl, ale museli jsme s tím počítat. Už jsme ale věděli, že Jamesovi rodiče si museli nechat opravovat auto u Charleyho.

Díky mé bolesti nohy jsme se s Jamesem návštěvu Charleyho autodílny rozhodli odložit na pátek, aby se noha stihla trochu uzdravit. Shodli jsme se na tom, že by nám bylo k ničemu, kdybych kulhala a nemohla pořádně běhat, když jsme museli počítat i s možností, že nás někdo uvidí.

„Caroline, mohla by si na chvíli dolů?" ozvalo se za mnou. Ospale jsem se podívala na Cassidy, která stála v mých dveřích a nervózně podupávala nohou.

„Děje se něco?" zeptala jsem se vystrašeně a hned se na posteli posadila.

„Ne, nic. Jen ti musím něco říct. Ostatní už jsou dole a čeká se jen na tebe." Usmála se na mě Cass, ale já poznala, že její úsměv byl dost nucený.

„Ostatní? Kdo ostatní?" zeptala jsme se překvapeně a zvedla se.

„Uvidíš, ale už pojď." Popohnala mě.

Chytla jsem jí za ruku, když se chystala k odchodu. „Vážně jsi v pořádku? Nic se neděje?"

Cassidy se mi zadívala do očí. „Budu v pořádku, až vám to konečně řeknu, protože tohle mě už nezvládám. Nemůžu to už dál tajit a teď už pojď, ať to máme z krku." Otočila se a šla ke schodům do přízemí.

Bála jsme se toho, co se mi chystala říct, protože se netvářila zrovna dvakrát spokojeně. Zhluboka jsem se nadechla a zamířila za ní.