Světlo a tma ✔️

•39•

Celou sobotu jsem byla zavřená doma. Nevycházela jsme ani z pokoje. Cass se snažila několikrát zjistit, co se stalo mezi mnou a Oliverem a proč jsme se rozešli, ale já neměla náladu jí to vysvětlovat. Nechtěla jsem jí říct důvod našeho rozchodu, protože jsem nevěděla, jak by zareagovala. Varovala mě, abych Oliverovi neublížila a já to udělala. Nesnášela by mě za to.

Sama mi také dlužila vysvětlení. Z večírku se vrátila až v šest hodin ráno a když jsme se jí vyptávala, kde byla tvrdila, že se zdržela s ostatními a usnuli u Sam. To jsem ale věděla, že není pravda, protože jsem, ještě ten den mluvila se Sam a tam mi to vyvrátila. Prý všichni z večírku odcházeli v jednu ráno a každý jel rovnou domů. Když jsem se na to zeptala Cassidy, začala měnit téma a nechtěla mi na to odpovědět.

Měla jsem Olivera opravdu ráda, ale překvapivě jsem nebyla v pokoji zavřená kvůli rozchodu s ním, ale kvůli tomu, co mi řekl jako důvod. Nad jeho slovy jsem přemýšlela celé dva dny a snažila se sama sebe přesvědčit, že to není pravda. Jamese jsem ještě do nedávna nenáviděla, a i když se vztah mezi námi výrazně zlepšil, za to co udělala, jsem na něj teď byla naštvaná snad ještě víc, než předtím.

V neděli jsem se konečně odhodlala vylézt z domu ven a šla jsem do města na procházku. Bylo druhého listopadu a venku byla šílená zima. Měla jsem na sobě teplý kabát a šálu, ale stejně jsem mrzla, takže jsem zalezla do malé kavárny, kde jsem si koupila kávu a chvíli poseděla.

Vevnitř hrála příjemná hudba a já se do ní zaposlouchala. Dívala jsem se z okna a sledovala ulici. Na druhé straně ulice zrovna zaparkovala své auto nějaká žena, malý chlapec proběhl po chodníku okolo kavárny a v ruce držel fotbalový míč. Po druhém chodníku procházel vysoký černovlasý muž, kterého jsem odněkud znala. Trochu natočil hlavu směrem ke kavárně a já poznala ty tmavé oči. Charley z autodílny.

Sledovala jsem ho a najednou se v mé mysli urodil nápad. Nápad, který mě měl napadnout už mnohem dřív. Zvedla jsme se a vyběhla z kavárny ven.

***

Zazvonila jsem na zvonek a čekala, až někdo otevře. Za chvíli jsem domem zaslechla pomalé kroky a potom se dveře otevřely a uvítal mě pár oříškových očí.

„Co ty tady?" zeptal se překvapeně James. Vypadla, jako by právě vylezl z postele. Rozcuchané vlasy mu trčely všemi směry a měl na sobě jen tepláky a tričko, které vypadly jako pyžamo.

„Tady to řešit nebudeme." Protáhla jsem se kolem něj dovnitř a zamířila rovnou do jeho pokoje. James neprotestoval a vydal se za mnou.

Sice jsem na něj pořád byla dost naštvaná, kvůli tomu, že schválně se mnou v pátek tancoval, aby nás spolu Oliver viděl a následně se semnou rozešel, ale slíbila jsem, že mu pomůžu s vyřešením té nehody a já sliby plním.

Když se za námi zavřely dveře, usadila jsem se na jeho postel a čekala, až mi začne věnovat svou plnou pozornost. „Co tady děláš? Já myslel, že se mnou nemluvíš." Opřel se zády o stůl a zkřížil ruce na hrudi. Proč vypadla tak dobře i v teplácích a tričku? Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala své myšlenky.

„Nemluvím, ale mám nápad." Vysvětlila jsem mu důvod své návštěvy, aby si nedělal přehnané naděje.

James překvapeně zvedl obočí. „Nápad?" zopakoval zaujatě.

„Ano, napadlo mě, kde můžeme pokračovat, abychom vyřešili tu nehodu."

Jamesovo obočí vystřelilo ještě víš. „Ty chceš pokračovat? Já myslel. Že už jsi to vzdala."

„Jak jsi přišel na to, že jsem to vzdala?" zeptala jsem se nechápavě.

„Dva týdny jsme to neřešili, myslel jsem, že už nemáš zájem v tom se mnou pokračovat." Pokrčil rameny.

Ignorovala jsem ho. „Říkal jsi, že tvým rodičům selhaly brzdy a den před tím byli v autodílně a vše mělo být v pořádku. Hledali jsme, kdo měl motiv, ale nenapadlo nás se podívat do té autodílny." Vysvětlila jsem.

„A co bychom tam jako našli?" zeptal se nechápavě.

„Nevíš, v jaké byli autodílně?" ignorovala jsem jeho otázku.

„To nevím." Pokrčil rameny.

„Když jsme byli ve škole a hledali ten seznam, našli jsme, že s tvojí mámou do třídy chodil i Charley Turner. Ten, který vlastní autodílnu. Nevím, proč mě to nenapadlo už tenkrát..."

James vypadl, že mu to konečně došlo. „Chápu, kam tím míříš, ale tady ve městě jsou ještě další dvě autodílny a já si nepamatuji, jestli jsme byli právě u toho Charleyho. Navíc ani nemám tušení, jak vypadá." Rozhodil rukama.

Protočila jsem nad tím oči. „Nemůžeš si pamatovat každého, koho jsi kdy potkal, navíc jsi byl v té době malý, ale za zkoušku nic nedáme, ne?" zeptala jsem se.

„Bylo mi třináct." Oznámil mi.

„Je jedno kolik ti bylo!" vykřikla jsem. Začínala mi s ním docházet trpělivost.

James nad tím chvíli přemýšlel. „Fajn, zajdeme tam zítra po škole. Sejdeme se na parkovišti. Já ho nějak zabavím a ty se dostaneš někam, kde mají ty papíry, kam to všechno zaznamenávají."

„Proč já?" vyjekla jsem. Z Charleyho jsme měla tak trochu strach, ale odmítala jsem to nahlas přiznat. Neměla jsem zájem, aby se mi kvůli tomu ještě smál.

„Protože už jsi tam byla a jsi nenápadná." Vysvětlil.

„No tak díky." Řekla jsem ironicky. Jeho poznámka o mé nenápadnosti mě celkem naštvala.

James protočil oči. „Tak jsem to nemyslel."

„Vím, jak jsi to myslel." Zvedla jsem se z postele a opustila jeho pokoj.

„Tohle byl tvůj nápad!" slyšela jsem, jak za mnou volá, ale já už ho nevnímala. Momentálně jsem byla v náladě, kdy mě dokázala rozčílit i každá hloupost.

Když jsem nasupeně vyšla z jejich domu potkala jsem Cassidy, která právě nastupovala do auta. „Ty jsi byla u Jamese?" zeptala se překvapeně. Přikývla jsme hlavou. „Že vy jste se s Oliverem rozešli kvůli Jamesovi. Já to věděla! Ty s ním něco máš!" vyjekla, ale ne naštvaně, spíš potěšeně.

„Nic s ním nemám a už mi s tím dej pokoj." Zpražila jsem jí a mířila si to k našemu domu. „Prostě to přestaň řešit!" zakřičela jsem ještě za ní. Cass za mými zády ještě něco zamumlala, ale hned na to nasedla do auta a odjela.