Světlo a tma ✔️

•20•

Když jsme s Jamesem důkladně probrali následující plán, vrátila jsem se domů. Pořád jsem dumala nad tím, kdo ta Kelly vlastně je, a tak jsem si ani nevšimla přítomnosti rodičů a Cassidy v kuchyni.

„Můžeš nám něco vysvětlit?" zahřměl táta. Vyděšeně jsem nadskočila a teprve zaznamenala, že v místnosti nejsem sama.

Cassidy s mamkou seděly u stolu. Cassidy se tvářila dost zvláštně, mamka smutně a táta, který přecházel po místnosti zase naštvaně. Na sucho jsem polkla, protože jsem vůbec neměla tušení, o co jde.

„Já teď nevím, o čem mluvíš." Kuňkla jsem

Táta se zastavil a zadíval se na mě. V jeho očích se odrážel hněv. „Tak ty nevíš. Já ti to tedy osvětlím. Dopoledne mi volal jeden přítel z policejní stanice a řekl mi, že má dcera byla přivedena k výslechu, kvůli Jamesi Davisi. Prý vypověděla, že strávila noc s ním u něj v pokoji a domů se vrátila až brzy ráno. Je to pravda?"

Zbledla jsem. Nenapadlo by mě, že se to dostane až k rodičům.

„Tak je to pravda?" zahřměl. Všimla jsem si, jak sebou Cassidy polekaně škubla.

„Ano, je." Špitla jsem.

Táta zrudl. „Takže já si myslím, že moje dcera je přes noc ve svém pokoji a ona místo toho přespává u nějakých kluků?" zařve opět.

Mamka vyskočí ze židle a chytne ho za ruku. Vyděšeně se na něj dívám. Takhle naštvaného jsem ho ještě nikdy neviděla.

„Můžeš nám vysvětlit, co jsi u něj dělala? Já myslela, že se nemáte rádi." Vložila se do toho mamka. Držela tátu a snažila se ho uklidnit. Jen Cassidy se na mě celou dobu dívala a neřekla ani slovo.

„No co tam s ním asi dělala." Zasmál se táta. Bylo mi jasné, že si myslí, to nejhorší, ale já nechtěla, aby si o mně tohle mysleli.

„My nic nedělali. Přísahám. Jen jsme si povídali a já tam usnula." Snažila jsem se to zachránit.

„To si vážně myslíš, že ti tohle uvěříme? Zklamala jsi nás Caroline." Řekl ledovým hlasem táta.

„Omlouvám se." Špitla jsem. Otočila jsem se a odešla se do svého pokoje.

Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, zhroutila jsem se na postel. Nebrečela jsem. Já nikdy nebrečím, ale mrzelo mě to, navíc, když to ještě ani nebyla pravda. Tak moc jsem jim to chtěla vysvětlit, ale Jamese bych nepodrazila.

Po nějaké době jsem se konečně zvedla a rozhodla se uklidit věci. Z protějšího okna mě ale někdo pozoroval. Otevřela jsem ho a James to po mně zopakoval.

„Je to v pohodě?" zeptal se se starostí v hlase.

„Jo, jasně." Pokusila jsem se o úsměv.

James se na mě chvíli mlčky díval. „Nelži mi, poznám na tobě, že se něco děje, tak mi řekni pravdu." Zamračil se.

„Nic závratného. Už musím jít." Zavřela jsem okno, protože jsem se chtěla vyhnout dalším otázkám. Věděla jsem, že by si to asi James bral za vinu a to jsem nechtěla.

***

Ráno jsem vyklouzla z domu už před sedmou. V kuchyni jsem naštěstí na nikoho nenarazila. Do školy jsem sice musela pěšky, ale kvůli tomu, abych se nepotkala se zbytkem rodiny, jsem byla ochotná to udělat.

Do školy jsem dorazila mezi prvními. Vzala jsem si ze skříňky učebnice a šla do své třídy, kde jsem byla jediná. Vzala jsem si knihu a tak se začetla, že jsem si ani neuvědomila, že se třída začíná zaplňovat.