Světlo a tma ✔️

•9•

Ráno se mi podařilo dostat z postele poměrně rychle. Vzala jsem si tmavě zelený svetr a černé džíny. Vlasy jsem po hodně dlouhé době zase vyžehlila a namalovala se jako každý den. Snídani jsem vynechala, protože mi na to už nezbyl čas a rovnou šla před dům k autu.

Venku svítilo sluníčko a bylo celkem teplo. Podívala jsem se k protějšímu domu, kde nějaký pán vybíral poštu ze schránky. Když se otočil směrem ke mně, myslela jsem, že blouzním.

Přede mnou stála přesná kopie Thomase Davise – Jamesova otce.

„Která ty seš?" zavolal na mě dotyčný. Přešla jsem opatrně ulici až k němu. Stále jsem si myslela, že blouzním.

„Dobrý den, já jsem Caroline," představila jsem se.

„Tak ty jsi ta, která se s Jamesem nemá ráda, že?" usmál se na mě.

„Ano, to budu já," oplatila jsem mu úsměv.

„Ty si mě asi už nepamatuješ. Jsem Fred Davis, Jamesův strýc." Když to řekl, hned jsem si to uvědomila. Fred mi jako malé radil, jak nejlépe setřít Jamese. Jako jediný se smál té naší malé válce, zatímco naši rodiče z toho byli nešťastní. Také se hodně dobře znal s tátou a často nás navštěvoval.

Ještě jednou jsem si ho prohlédla a všimla si, že Fred má modré oči, na rozdíl od svého bratra. Musela jsem uznat, že z blízka už si tak podobní nebyli, ale z dálky jsem si opravdu myslela, že jsem se zbláznila.

„Pamatuji si vás," zasmála jsem se.

„Caroline! Pojď už! Dobrý den, pane Davisi," ozvala se za mnou Cass. Pan Davis jí mávl na pozdrav. Rozloučila jsem se s ním a běžela ke Cassidy.

***

Celý den se dost vlekl. Naštěstí nám odpoledne odpadly dvě hodiny, takže jsme šli dříve domů.

Vyšla jsem na parkoviště a hned si všimla Jamese, jak stojí u svého auta a dívá se do mobilu. Vzpomněla jsem si, jak jsem ho dnes v noci viděla, jak se plíží do svého pokoje. Než jsem si to stihla jakkoli rozmyslet, vyrazila jsem za ním.

„Ahoj," pozdravila jsem ho.

Zvedl ke mně oči a překvapeně si mě prohlédl. „Co je? My dva spolu nemluvíme," zavrčel nevrle.

„Co jsi dělal dnes ve tři ráno venku?" zeptala jsem se ho rovnou.

James viditelně zbledl a zarazil se. Hned ale znovu nahodil svůj arogantní výraz. „Do toho ti nic není," prskl.

„No, málem jsem kvůli tobě dostala infarkt," obvinila jsem ho.

Na tváři se mu opět objevil ten jeho úšklebek. „To je tvůj problém. Lichotí mi, že mě tak sleduješ, ale smiř se s tím, že u mě nemáš šanci, zlato."

„O tebe mi vůbec nejde a neříkej mi zlato," zavrčela jsem.

„Když ti to tak vadí, tak neotravuj, zlato," řekl opět bez zájmu a zase začal zírat do svého mobilu. Naštvaně jsem odpochodovala pryč. Nasedla jsem do svého auta a odjela pryč.

Až později mi došlo, že jsem chtěla, aby mi odpověděl na mou otázku a on místo toho dokázal, že jsem byla šíleně naštvaná. Sakra! Byl vážně dobrej.

***

„Caroline, máš minutu, jinak odjíždím!" slyšela jsem křičet z přízemí Cassidy. Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost a spala jsem dál. Po nějaké době jsem si vzala svůj mobil a podívala se na hodiny. 7:50. Sakra. Vyletěla jsem z postele jako blesk a hodila na sebe nějaké triko a roztrhané modré džíny. Vyčistila jsem si zuby, učesala se a běžela dolů.