Světlo a tma ✔️

•53•

Stála jsem na druhé straně místnosti vedle Charleyho, který mě pevně držel. Kluci stáli naproti s rukama nad hlavou. Rick na ně mířil zbraní. Ve tvářích obou jsme viděla strach, ale Rick se tvářil nad míru spokojeně. Evidentně se mu líbilo, jakým směrem se tohle všechno ubíralo.

I já sama jsem se klepala strachy. Rick nevypadal, že by ho něco zastavilo a o Charleym se ani nedalo mluvit. Ten se taky tvářil, jako by si to užíval.

Pokusila jsem se mu vykroutit, ale Charley byl dvakrát větší a dvakrát silnější než já, takže moje pokusy o útěk byly k ničemu. Držel mi ruce za zády a já cítila jeho dech na krku. Dělalo se mi z toho zle.

„Takže Caroline," začal Charley a mé zápěstí stiskl takovou silou, až jsem sykla bolestí a přestala se snažit utéct. To vyprovokovalo Jamese.

„Neubližuj jí. Vynech jí z toho." Vykřikl James směrem k Rickovi, který měl evidentně hlavní slovo.

„Nevynechám jí z toho už jenom z toho důvodu, jak se jí snažíš bránit." Uchechtl se Rick. „Zjišťoval jsem si něco o tvé minulosti a s naprostou určitostí mohu říct, že jsi byl s tolika holkami, že bych se ani nedopočítal a s žádnou jsi nezůstal více jak týden. Okolo téhle se ale motáš už nějak dlouho, takže mě to vede k závěru, že ti na ní musí asi hodně záležet." Slizce se zasmál.

„Jenom se jí dotkneš a nepřej si mě." Zavrčel James a opravdu z něj teď šel strach. Už několikrát jsem ho viděla takhle naštvaného a moc dobře jsem věděla, že to nemusí dobře skončit. Charley a Rick se dali do smíchu.

James se podíval na Olivera a on zase na něj. Vzájemně si hleděli do očí a zdálo se, že mezi nimi probíhá tichá konverzace, kterou jsme nikdo nemohli slyšet. Sledovala jsem je, zatímco se Rick s Charleym smáli a všimla jsem si, že James sotva viditelně kývl na Olivera a jemu se rozšířili oči.

Najednou se James vrhl na Ricka a Oliver na Charleyho. Oba byli stejně překvapení, jako já. Než jsem si vůbec stihla uvědomit, co se vlastně děje, Oliver mě strhl stranou a já se praštila do hlavy o skříň. Na chvíli se mi rozostřilo vidění, ale když jsme se zase vzpamatovala, viděla jsem, jak Oliver dává Charleymu jednu ránu za druhou a James stejně Rickovi.

Sáhla jsem si na čelo, kde mě tak strašně pálilo, a potom se podívala na ruku. Byla od krve.

„Olivere, jdeme!" vykřikl James, když si všiml, že jsem se zvedla ze země a byla jsem schopná utéct. Rick a Charley se váleli na zemi a sotva mohli vstát.

James mě popadl za ruku a v té druhé držel Rickovu zbraň, kterou mu sebral. Oliver vyběhl hned za námi. Prohnali jsme se budovou a běželi do přízemí, k hlavním dveřím. James je otevřel a mě na tváři zaštípal mráz. Muselo zrovna tuhle noc začít mrznout?

Hnali jsme se směrem k lesu a radši se ani neohlíželi. Za námi jsme zaslechli v dálce hlasy a ještě pro jistotu přidali.

V tom se ozvala střelba a my jsme se instinktivně skrčili.

„Jak to, že mají zbraň?" zašeptala jsem.

„Charleyho jsem nestihl vzít a hlavně jsem jí ani neviděl." Zasípal za mnou Oliver. „Někam si jí schoval a já neměl čas na to ho prohledávat. Musel jsem jít za vámi."

„Skvělý Olivere." Řekl sarkasticky James.

„Možná kdybys na mě počkal, tak bychom tohle teď nemuseli řešit." Řekl jedovatě Oliver.

„Možná kdyby ses do toho nepletl, tak bychom teď byli už dávno v bezpečí doma." Zavrčel James.

„Jamesi!" sykla jsme, abych ho okřikla. Na tohle ale opravdu teď nebyl čas. Museli jsme najít pořádný úkryt, protože dlouho jim utíkat nemůžeme. Navíc se v tomhle lese moc nevyznáme.

Běželi jsme dál, ale všichni už jsme sotva popadali dech. Nakonec jsem musela zastavit, protože už jsem to nemohla udýchat. Kluci taky zastavili. Oliver se vrhl ke mně a snažil se mi jakkoli pomoct a na Jamesovi bylo vidět, že se snaží vymyslet nějaký plán, jak bychom se odtud ve zdraví dostali.

Ozval se křik a všichni jsme se otočili tím směrem. Rick a Charley už se blížili. Nezbývalo nám moc času. Zoufale jsem se rozhlédla a snažila se něco vymyslet.

„Co budeme dělat?" zeptala jsme se, když jsem konečně zklidnila svůj dech.

„Olivere, odveď Caroline pryč." Nařídil Oliverovi James. Oliver kývl na souhlas a nesnažil se jakkoli protestovat, ale já to nehodlala nechat jen tak. Vzal mě za ruku a táhl pryč, ale já se mu vykroutila a přešla k Jamesovi.

„To nemyslíš vážně!" prskla jsem směrem k Jamesovi.

„Zdržím je a zkusím se s nimi nějak domluvit. Vy dva běžte napřed." Řekl a ani se na mě nepodíval.

„Vždyť tě můžou zabít!" vyjekla jsem. Nehodlala jsem ho tady nechat samotného s těma dvěma a ještě, když mají zbraně. Měla jsem strach, že by tohle taky mohlo být naposledy, co bych ho viděla živého.

James se ke mně otočil čelem a v jeho očích jsem zahlédla strach. „Caroline, prosím běž. Nic se mi nestane a vrátím se. Slibuju. Musíš být v bezpečí. V životě bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo, tak prosím běž." Prosil.

„Ani náhodou. Nenechám tě tady!" protestovala jsem.

„Caroline, prosím. Jsi zraněná." Prosil.

„Nejsem, je to jen trocha krve." Mávla jsme nad tím rukou.

„Prosím."

Opravdu jsem nechtěla odejít. Nechtěla jsem ho tam nechat, ale jeho slova a zoufalý tón hlasu mě nakonec přesvědčil. „Slib mi, že se vrátíš." Řekla jsme tiše a přešla až k němu.

„Slibuju." Usmál se.

Měla jsem strach, že už ho neuvidím, že se mu něco stane a tohle bych si asi zase neodpustila já, protože by to byla moje vina, že jsem ho tu nechala samotného.

Ještě jsem ho rychle políbila a snažila se zapamatovat si jeho vůni a chuť jeho rtů.

Ne, tohle není sbohem!

Potom jsem vyrazila na druhou stranu za Oliverem, který se od nás nenápadně vzdálil, aby nám dopřál trochu soukromí.

„Bude v pořádku." Uklidňoval mě.

„Pojďme." Pobídla jsem ho a vyběhla. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že nechat ho tam samotného byl špatný nápad.