Světlo a tma ✔️

•34•

Ze školy jsem běžela rovnou domů. Ani jsem nepočkala na Olivera. Musela jsem se tam dostat dřív než Cass a máma. Táta totiž dnes zůstával doma a já mu musela prohledat tašku, kterou sebou vždy nosí do práce.

Přiběhla jsem domů a sotva popadala dech. „Co to vyvádíš?" zeptal se táta, který přišel do chodby podívat se, co se děje.

Mezi námi žádné příměří neproběhlo, spíš se na naši hádku tak nějak zapomnělo.

„Snažím se neudusit." Zasípala jsem. „Běžela jsem domů až ze školy."

Táta na mě nechápavě zíral. „A proč jsi běžela ze školy? Mohl tě vzít ten tvůj Oliver, ne?" jeho jméno hořce vyplivl.

Táta si na rozdíl od mámy Olivera moc neoblíbil. Vlastně by se dalo říct, že ho nesnášel a pokaždé, když přišel, někam radši zmizel, aby se s ním nemusel potkat.

Narovnala jsem se a snažila vymyslet nějakou kloudnou odpověď. „Já chtěla být doma dřív."

„Aha" řekl prostě. Vypadal, že pořád nechápe, co tím myslím, ale taky ho to asi moc nezajímalo. Otočil se a odešel do kuchyně.

Odnesla jsem si věci do pokoje a šla nenápadně obhlédnout situaci. Táta byl na své věci dost háklivý a nesnášel, když se mu v nich někdo hrabal, proto jsem do pracovny lezla jen v noci nebo když nebyl doma.

Táta seděl v obýváku a díval se na televizi. Taška nikde nebyla. Nenápadně jsem prošla okolo a zamířila do pracovny. Potichu jsem otevřela dveře a vešla dovnitř.

Bingo. Taška byla položená na židli. Letěla jsem k ní a začala se prohrabávat všemi papíry, které tam byly, přitom jsem po očku sledovala dveře. Proč s sebou nosí tolik papírů? Kdo se v tom má vyznat?

V ruce se mi objevila nějaká smlouva. Podívala jsem se na datum. 19. 9. 2012. Kdy že byla ta nehoda? 20. 9. 2012? V rychlosti jsem smlouvu prolítla. Byla uzavřená v Londýně. Tohle by nám mohlo pomoci. Začala jsem uklízet všechny papíry zpátky do tašky a snažila se u toho nedělat moc velký hluk.

Na chodbě se ozvaly kroky a vzápětí někdo vešel do pracovny. Rychle jsem hodila tašku na židli. „Co tady děláš?" ozvalo se za mnou.

Pomalu jsem se otočila na tátu a nevinně se usmála. Smlouvu jsem nenápadně schovala za záda. Ještě, že jsem stihla tu tašku uklidit. „Já hledám čisté papíry." Vyhrkla jsem první věc, která mě napadla.

Táta podezíravě zvedl obočí. „Papíry?" ujišťoval se.

„Ano, papíry. Žádné čisté už nemám a potřebuju napsat referát na dějepis. Napadlo mě, že ty nějaké mít budeš." Plácla jsem.

Táta přešel ke stolu a otevřel první zásuvku. Vytáhl štos čistých papírů a podal mi je. „Příště stačí se zeptat."

„Děkuju" pípla jsem a vzala si od něj ty papíry. Když se nedíval, nenápadně jsem mezi ně strčila smlouvu, kterou jsem do té doby schovávala za zády. „Tak já jdu psát ten referát." Rychle jsem opustila pracovnu a až ve svém pokoji si oddechla. Tak to bylo o kousek.

***

O hodinu později se doma objevila Cass a máma. Všichni byli v obýváku, takže to byl ideální moment na to, navštívit Jamese.

Nenápadně jsem se dostala ze svého pokoje a ani nevím jak, jsem se ocitla před domem. Běžela jsem k protějšímu domu se smlouvou v ruce. Zazvonila jsem a čekala, až mi někdo otevře.

Ve dveřích se objevil Fred. „Ahoj, co ty tady?"

„Je tu James?" vyhrkla jsem.

„Ano, je ve svém pokoji." Uhnul mi z cesty, abych mohla projít. Zamumlala jsem něco ve smyslu poděkování a už běžela po schodech do Jamesova pokoje. Vběhla jsem dovnitř bez zaklepání a zavřela za sebou.

James ležel na posteli a něco dělal na mobilu. „Co tady děláš?" vykřikl překvapeně a posadil se.

„Asi jsem něco našla." Podala jsem mu smlouvu a on mi jí okamžitě vytrhl z ruky. Začal si jí pečlivě prohlížet a já netrpělivě těkala očima po pokoji.

Zastavila jsem svůj pohled nad roztaženými závěsy u okna a hned jsem běžela k nim je zatáhnout. Co kdyby se Cass rozhodla mě jít zase zkontrolovat? Nechtěla jsem jí dávat další záminku k hádce teď, když už jsme se konečně usmířily.

James mě pobaveně pozoroval. Naštvaně jsem se na něj podívala a on se radši začal opět věnovat smlouvě.

Dlouho jí pročítal a několikrát obracel v ruce. „Tak co?" už jsem to nevydržela.

„Smlouva byla uzavřená den před tou nehodou v Londýně. To znamená, že neměl šanci se dostat zpátky včas. Let trvá přes osm hodin. Nestihl by to."

Překvapeně jsem otevřela pusu. „Takže to znamená, že s tím nemá nic společného?" ujišťovala jsem se.

„Vypadá to tak." Usmál se na mě James.

Radostně jsem vykřikla a James šel hned ke mně, aby mě objal. Nedokázala bych žit s vědomím, že by byl můj táta vrah. Tak moc se mi právě teď ulevilo. James mě schoval do svého obětí.

Když se ode mě odtáhl a já zvedla hlavu, abych mu viděla do tváře, úsměv mě hned přešel. Byly to ty oči, které mě pozorovaly a jiskřičky v nich. Jeho ruce mu sjely na mé boky a moje srdce mi v té chvíli málem vyskočilo z hrudi. Čekal na to, jestli se odtáhnu, ale já to neudělala. V téhle chvíli to byla ta poslední věc, kterou jsem měla v plánu udělat.

Sklonil se ke mně a já zatajila dech, když to byly jeho rty, jen pár milimetrů od těch mých. Toužila jsem potom, aby se už konečně spojili a on mé přání vyslyšel, když se jimi lehce otřel o ty mé. V té chvíli, jako bych měla v břiše tisíce motýlků, které se rozletěly po celém těla. Opatrně mě políbil a já ke svému překvapení spolupracovala. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a ty jeho mě hladily na zádech. Tak moc jsem si tu chvíli užívala do doby, než mi došlo, co to vlastně dělám.

Okamžitě jsem od něj uskočila a prohlédla si ho. Díval se na mě trochu zmateně. „Já...už bych měla jít." Popadla jsem smlouvu a opustila jeho pokoj.

Běžela jsem po schodech dolů a slyšela za sebou kroky, a jak na mě volá. Proběhla jsem přízemím až ke vchodovým dveřím, které jsem rychle otevřela a utekla ven. Zastavila jsem, až ve svém pokoji, když jsem za sebou zabouchla dveře a opřela se o ně zády.

Co jsem to sakra udělala? Co jsem si myslela? Sjela jsem zády po dveřích na zem a přitáhla si kolena k tělu. Jak jsem mohla něco takového udělat? Vždyť chodím s Oliverem, kterého mám ráda a já se nechám políbit od Jamese, kterého jsem ještě před měsícem nenáviděla. Potom od něj ještě doslova uteču. Schovala jsem hlavu do dlaní a nechala své myšlenky, aby mě celou pohltily. Litovala jsem toho, protože jsem podvedla kluka, na kterém mi záleží.

Na druhou stranu, ty jeho rty. Přála jsem si je znovu ochutnat a za tu myšlenku jsem se v té chvíli nesnášela.

Nevím, jak dlouho jsem na té zemi seděla, ale když jsem se zvedla, byly to ty oříškové oči, které mě z protějšího okna pozorovaly, a já nedokázala uhnout pohledem.