You Ready? LET'S GO!!

~28~

„Už jenom ta pomocná verze zní hrozně hustě,“ řekne Felix svůj názor překvapivě rychle.

„Nemůžu se dočkat, až to nazpíváme všichni!“ rozmáchne se Jisung rukama a následně se schoulí do klubíčka plného eufórie a nadšení.

Minho se pousměje a řekne něco, čeho pak nejspíš bude litovat, že řekl nahlas: „Takhle roztomilej jseš vždycky, když tě něco nadchne?“

Většina se na něj otočila s divným výrazem v obličeji, někdo se dost úchylně usmíval a chudák jediný Jisung schovával svůj červený obličej do svého klína. Felix ho kamarádsky, ale provokativně plácal po zádech.

Minho si uvědomil, co řekl a snažil se to zakecat, ale marně. „Já-já jenomže, jsemsitohodostvšimnul...v poslední době-se-to děje-často,“ dostal ze sebe, ale dvakrát si tím nepomohl.

„Tak teď jsi to dorazil,“ válel se Hyunjin skoro smíchy po zemi.

„To už nezakecáš,“ chytl se narážení Changbin.

„Už ti to navždy bude znít v hlavě a nikdy se toho nezbavíš,“ přidával se i Jeongin, ale trochu drsněji.

A Seungmin se to rozhodl ukončit: „Až najednou budeš tak moc zoufalej a Jisunga si vezmeš.“ Tím si získal pár překvapivě podivených obličejů, ale pak tu byl Felix, který se spolu s Jeonginem nepřestával smát. Minho se utápěl v hanbě, Jisung zase v rozpacích a ostatní se postupně přidávali ke smíchu.

Ale byl jednou jeden moudrý muž, který se to radši rozhodl ukončit. Jmenoval se Kim Woojin a ze všech v místnosti měl nejvíce mozkových buněk (nebo mu to tak častokrát alespoň přišlo...a to se znají teprve od včerejška). „Dobře, dobře,“ řekl a přestával se smát. „Chtěli jsme se začít učit tu písničku, ne?“

„Jojo,“ odpověděl mu Chan a pustil ji od začátku. Poté, co si jí znovu poslechli, rozhodli se rozdělit si text.

„Takže Seungmin chce intro, je to tak?“ míří Chan otázku na řečeného chlapce. Ten mu jen přikývne a už docela klidný Jisung začne zapisovat něco do svého bloku. Sice pořád myslí na Minhova slova, ale už je to lepší než to bylo. A Minhovi se začne pomalu ale jistě plnit Jeonginova předpověď. Jeho slova mu utkvěly v hlavě. Ale pořád musel uznat fakt, že to co řekl, je pravda.

„Changbin má jasnej první rap,“ prohlásí Jisung a vyruší tak Minha z jeho myšlenek. Jenže není zrovna nejlepší, že to byl právě Jisung. Minho se za tím hlasem totiž automaticky otočil a uviděl další z jeho upřímných úsměvů. Už to psychicky nezvládl a začal se jemně červenat. Hyunjin si toho všiml, stejně tak Felix. Ale ani jeden z nich nic neřekl. Jen se tiše zasmáli.

„Tak super, ale kdo udělá tu vejšku v druhým refrénu?“ zeptá se tázavě Chan, když si rozdělí další kus píničky.

Postupně se kouká na tým vokálů. Na Seungmina. „No na mě nekoukej, takovouhle vejšku bych při tanci nedal.“

Na Woojina. „Promiň, ale tohle je moc vysoko. Asi by to šlo ve falzetu, ale má tam být plnej hlas a to nedám.“

Na Jeongina. „Já to nezvládnu, je to fakt vysoko.“

Chan se sklesle podívá na podlahu a přemýšlí nad možnými řešeními.

„V tý pomocný verzi to dělá Jisung, ne?“ zeptá se Felix a tým skladatelů mu sborově přikývne.
„Tak proč to tam neudělá on?“ zeptá se a všem jakoby cvaklo.

„To je pravda,“ promne si Chan bradu a v rychlosti se otočí na Jisunga: „Ty to dáš, že jo?“

Jisung na něj chvíli neklidně zírá, ale jeho pohled změní na sebevědomý. „Jasný!“ mrkne na budoucího leadera.

Zbytek písničky už rozdělili v poklidu a hned ten den se rozhodli nahrát konečnou verzi.

„Tak přines mikráky, Lixi, a já přitáhnu bednu!“ křičí za Felixem Jisung, který připravuje domácí nahrávací studio přesně tak, jak byli s Felixem zvyklí.

„Počkat!“ zasmál se Chan. „Nic nepřipravujte. Domluvil jsem se se známejma ve studiu, že si tam nahrajem jednu písničku.“ V ten moment všem spadly čelisti a Chan se jen andělsky usmíval. „Být herec má i svý výhody,“ poškrábe se na hlavě.

„Už jsem ti řekl, že jseš skvělej?“snaží se Woojin překřičet dav mezi nimi a pozorně sleduje, jak se ostatní radují a skáčou si po hlavách.

„Už asi pětkrát!“ zakřičí Chan přes šťastný chumel zpět. Ani nejde vypozorovat, kdo co křičí, ale je patrné, co to je za věty. Něco jako: "To fakt budem nahrávat ve studiu?!" a "Vždycky jsem tam chtěl" a "Konečně se mi splní jeden z mejch snů!" a "Bude to jako bysme byli opravdový zpěváci". Automaticky byste to všechno přirovnali k nejmladšímu, ale věřte, v tom chumlu je spousta kandidátů k těmto větám.

„Tak fajn! Jestli ale někam chcete, tak se teď hned musíme sebrat a jít!“ zakřičí a místnost utichne. Všechny oči se na něj upřou, až je to děsivý. Potom se skupinka odebere do ne moc prostorné šatny se slovy "Jasný!" a "Už jdu!".

Chan si nemohl pomoct a tak se musel tvářit, jako pyšný táta. A Woojin, který s ním zůstal v obýváku a jako jediný mu pomohl sbalit věci si toho všiml. „Vypadáš jako pyšnej táta,“ zasměje se.

„Taky že jsem,“ zatváří se ještě pyšněji. „Ty od toho taky nemáš zrovna daleko,“ rejpne do něj a oba se zasmějí. Po tom, co vše zabalí, podívají se z chodby směrem do předsíně, kde se jejich neohrabané "děti" snaží najít své boty a východ z  bytu.

Oba stojí s rukama zkříženýma na hrudníku a pozorně kontrolují každý jejich pohyb se spokojeným výrazem.

„Je dobrý, abysme se o ně starali zrovna my?“ zasměje se Woojin a ke smíchu přiměje i Chana.

„A chceš se nechat starat třeba Jisunga a Felixe?“ řekne přes svůj smích.

„Uh, oh. No, abych pravdu řekl, ta představa mě dost děsí.“

„Mě taky.“

„Dobře... Asi jsme ta nejlepší volba,“ rozhodne  Woojin. Vyruší ho rychlé objetí od Chana, pyšného otce. „Co-“ zarazí se.

„Děkuju. Jsem rád, že na ty neřízený střely nebudu sám. A taky jsem rád, že je tu někdo, jako ty. Někdo, kdo mi bude nejlíp rozumět.“

Woojin mu prostě musí objetí oplatit. Jinak to ani nešlo. Znají se tak krátce a už zvládne říct, že je tohle snad ta nejhezčí věc, kterou mu kdy kdo řekl. „To já děkuju. Že jste mě s Jeonginem přibrali. A neboj, pomůžu, jak jenom to bude možný.“ Odtáhnou se od sebe, věnují si úsměvy a ve chvíli, kdy se chystají odejít je Jeonginova poznámka vyruší.

„Mami! Tati! Příjdeme pozdě!“ chlapci se zasmějí nad Jeonginovým vyjadřováním, protože to od něj znělo nejvíce jako od dítěte.

„Už je to tady. Měli bysme si pomalu zvykat,“ řekne Chan, sledujíc jeho vysněnou skupinku kamarádů.

„No to teda.“

“Tak jdeme, ať neděláme dětem jako rodiče špatný příklad v přicházení včas.“

*********

Tadadadááá!!

Zde je nová kapitola!
(Už se nám začínají rýsovat shipy😏)

Jinak se chci předem omluvit, že budou možná kapitoly vycházet po delší době, než bylo těch 5-7 dnů, protože bude pololetí a já si potřebuju udržet známky😅

A taky... Nejsem sice ATINY (možná brzo budu lol), ale comeback od ATEEZ je prostě SKVĚLEJ! Tak doufám, že je tu někdo, kdo má stejné pocity😅💞

Jinak MOOOC DĚKUJI za čtění~💙💞

Doufám, že se líbilo~✨❤

Čauveees✨💙💞❤💜⭐😍😘