You Ready? LET'S GO!!

~36~

*[Jisung's POV]*

„Dělej, Sungu! Za chvíli tam máme být!“ zakřičí na mě Felix z předsíně. To se mu lehko řekne. On nebyl ten, co balil věci na skládání a tvorbu hudby, který budem potřebovat. Hlavně, když se snažíte najít mikrofon, kterej Felix někam zahrabal, tak je jasný, že se zdržíte.

„Dej mi ještě chvilinku!“ odpovím mu a lítám při tom po pokoji, shánějíc potřebné oblečení a osobní věci.
Vyběhnu z pokoje a při běhu zapínám batoh, abych se zbytečně a více nezdržoval. Tkaničky se mi nezamotaly, takže jsem si dokonce rychle obul i boty. Opustím byt a Felix za mnou zamkne. Podám mu jednu tašku a on jí s hranou znechuceností přijme.

Naše cesta může začít.

Kolem je nepříjemná tma. Člověk má z toho v sobě divný pocit. Tma mi není moc příjemná, abych se přiznal. Neskutečně mi připomíná samotu. A samota je snad věc, které se bojím nejvíc. A moje nenávist vlastní orientace tomu zrovna dvakrát nepomáhá. Nechci být na kluky. Bojím se, že mě to jednou zničí. Že mě kvůli tomu opustí ty, který mám rád. A nakonec bych se asi ani nedivil, kdybych skončil v životě sám.

Zvláštní, že jsem pro ostatní hyperaktivní a stále šťastný chlapec bez problémků. Chci, aby to tak zůstalo. Nikoho nehodlám trápit s mýma depresivníma myšlenkama. Vlastně se i docela divím, že mě ještě Felix nenachytal při večerním pláči do polštáře.

„Ty, Sungie...?“ osloví mě kamarád po nějaké době ticha. Tiše zamručím, jako odpověď. „Příjdeš mi poslední dobou nějakej...míň ukecanej. Ne, že by mi vadilo, že někdy mlčíš,“ uchechtne se, „Ale je to divnej pocit... Jsi tišší, než obvykle a vzbuzuje to ve mně jakýsi... Nepokoje,“ vysvětlí mi.

Já se ale jen široce usměju a vymyslím si rychlou, ale přesto důvěryhodnou výmluvu. „Víš, od doby, co děláme písničky mám pocit, že mám vymytej mozek,“ zasměju se a Felix se přidá. „A do toho přemýšlím nad tím jménem, a nad tím, jak to s náma jednou bude.“ Tohle už lež nebyla. Opravdu nad tím přemýšlím. V poslední době vůbec hodně přemýšlím. Jako nikdy dřív. Doufám, že to nebude mít negativní následky.

„A... Nad někým náhodou nepřemýšlíš?“ zeptá se opatrně a radši se vyhýbá očnímu kontaktu. Já po něm ale chci, aby se na mě podíval. Jako pardon, ale dá mi takovouhle otázku a pak se na mě nepodívá?

„Měl bych snad?“ odseknu. Možná trochu nepříjemně, ale nemá se mě na tohle ptát. Dobře... Asi je viditelný, že se mnou něco je. A Felix to pozná obzvlášť.

„Tak hele, řekni mi, co ti sakra je! Takhle ses nikdy nechoval. A už vůbec ne po takovejch rejpavejch otázkách,“ vyjede na mě kamarád. Docela mě to zarazí.

Sklopím smutně pohled. „Víš, že nejsem hetero, že jo?“ zeptám se ho.

„Jo, svěřil ses mi už asi před dvouma rokama,“ ustaraně odpoví. Asi je na čase se mu svěřit s mým trápením.

Hluboce se nadechnu a vysvětlování začíná.
„Víš... Už nějakou dobu mě to trápí...dost. Bojím se, že mě kvůli tomu opustí lidi, který pro mě hodně znamenaj... A ty víš, jak moc nenávidím samotu a že z ní mám strach... Bojím se, že nikdy nenajdu někoho, kdo mě bude mít rád takovýho, jaký jsem... Mám pocit, že je se mnou spoustu věcí špatně...“ pár slz mi ukápne. To jsem to dopad. Takhle mě kluci vidět nesmí.

„Jak dlouho už to trvá, prosimtě?“ zeptá se Felix a v jeho hlase slyším, jak je více ustaraný.

„Už asi třičtvrtě roku...“ zoufale se uchechtnu a utřu si oči. Pravdou je, že nad tím třičtvrtě roku přemýšlím, ale teď mě to zasáhlo úplně... Po tom, co se objevil Minho... Bojím se, že na něj mám crushe, a že se do něj jednou zamiluju. A to já nechci... Ne, že by nebyl fajn, nebo tak, ale prostě se toho bojím...

„Proboha...“ řekne si pro sebe ten zrzek.

„Jo... Pro Boha očividně nejsem tak dobrý, když mě tak trápí...“ řeknu s takovou lehkou ironií.

„Hele, přestaň ale... Určitě najdeš někoho, kdo tě bude mít rád takovýho jakej jseš. Takhle by se mohl bát každej...“ uklidňuje mě a chytne mě kolem ramen.

Chvíli kráčíme v tichosti, ale Felix zase promluví. „A taky mysli na to, že máš skvělého nejlepšího kamamaráda, kterej tě za žádný situace nenechá ve srabu. A dokonce už máš i spoustu jiných, stejně trhlých kamarádů,“ usměje se. Nějakým záhadným způsobem jsem se musel usmát taky. Má pravdu... On a moji noví přátelé mě neopustí. Nebo v to alespoň doufám.

Po svěření se Felixovi se po pravdě cejtím o dost líp. Už to v sobě tolik nedusím.

„Sungu, kdyby něco, tak jsem tu, ano?“ řekne mi a já mu věnuju jemný úsměv.

„Jasně, děkuju.“

„Čaaaaau!“ vyruší nás z celkem psychicky náročnýho rozhovoru bezhlavě mávající Jeongin. Pak už si jen všimnu, jak ho Woojin napomíná, že je večer, tak ať je ticho. Dostaneme se k nim, pozdravíme a jelikož jsme poslední, tak se rozejdeme směrem k dormu, aneb našemu prvnímu místu na přespávačku.

Zůstal jsem vzadu a Felix kráčí stále vedle mě, abych byl více v klidu a pohodě. Jsem opravdu rád, že ho mám. Mezi námi je ticho. Přihopká si to k nám Changbin a Felix se omluví, že jde něco řešit. Jsem sice sám, ale teď mi to nevadí. Na úplném konci skupinky mám výhled na ostatní. Felix řeší něco s Binem. Minho a Hyunjin se baví o době, kdy chodili na tancování. Seungmin a Jeongin se chovají jako děcka a chodí po obrubníku. A Woojin s Chanem kráčí úpně vepředu, vedou nás na místo a spokojeně se baví jeden s druhým.

Mám skvělé kamarády.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

BOOOOM
PŘEKVÁPKO!!!
TO JSTE NEČEKALI, CO? DALŠÍ KAPITOLU TEĎ?

Nic méně, je tady!
A já doufám, že se vám líbí~

(Zachvíli už se začnou dít zajímavější věci, nebojte ^•^)

A MOOOOOOOOC DĚKUJU
1,51K PŘEČTENÍ! PLÁČU RADOSTÍ
.•°(•^o^•)°•.

Zbožňuju vás~

Čauveees💙✨💖💜💞💜💖✨💙