Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Všichni si toho všímají."

Kráčela v chladném odpoledni po nerovném povrchu temného lesa, za opaskem zastrčenou dýku a v bledé, čisté tváři se jí odrážel smutek. Ať hleděla kam chtěla, všude byla tma a nemoc. Každý strom skuhral a ztrácel zelenou barvu, stejně jako tráva pod jejíma nohama, i zvěř se schovávala za rouškou strachu někde v ústraní. Bylo jí z toho tak smutno, že dokonce jedna neposedná slza si našla cestu po jemné tváři a do bouřkově modrých očí se začaly hrnout další. Nemohla tomu uvěřit, že její domov, kde bylo kdysi tak zeleno a všude slyšela zpěv ptáků, se tak změnil a stalo se z něj nebezpečné místo plné ohavných pavouků, temných stvoření a dokonce i skřetů.

Její myšlenky přerušil zvuk šustícího listí a okamžitě se zastavila. Pozorně poslouchala, očima těkala všude kolem sebe a pomalu sáhla na rukojeť své dýky, aby ji mohla co nejdříve tasit. Srdce jí bilo jako o závod. Ani si neuvědomila, jak daleko došla a bylo klidně možné, že jsou to velcí pavouci, na které sama jen s jednou dýkou rozhodně stačit nebude. Ozvalo se to znovu, tentokrát blíž a za jejími zády. Bylo to hned u ní a tak se rychle otočila, při tom vytáhla dýku z pochvy a namířila ji přímo na srdce...elfa. S úlevu vydechla a zbraň zase složila.

,,Lekla jsem se tě, Legolasi," špitla trochu nevrle a podívala se na bratra, který byl v čele malé skupiny elfů, jež ona moc dobře znala. Legolas se na ni podíval velice ustaraně, což ji trochu překvapilo, jelikož vždy, když se sama vystavila nějakému nebezpečí na ni zvyšoval hlas.

,,Proč chodíš sama tak daleko a ještě tak málo ozbrojená?" zeptal se jemně a přistoupil k ní blíž. Byl o něco vyšší, rysy v obličeji se od těch jejích trochu lišili, stejně jako se jí na hlavě blyštila stříbrná čelenka a jemu ne, ovšem vlasy měli oba stejně plavé a oči od sebe nerozeznatelné.

,,Jen jsem se chtěla projít," odpověděla po pravdě a sklopila pohled k zemi. Legolas jí položil ruce na ramena, což ji donutilo se mu podívat do tváře plné obav o mladší sestru, a prstem jí setřel několik neposedných slz z tváře. Tak proto, pomyslela si, proto se nezlobil.

,,Nepochybuji o tvých schopnostech bojovat, ale nikdo by v těchto dobách neměl chodit sám, zvlášť ty ne," řekl už trochu hlasitěji. Chtěla mu odporovat, ovšem nemělo to cenu, protože měl pravdu. Nemusela mu ani říkat, proč se sem vydala takhle na vlastní pěst. Věděl, že přeměna Zeleného hvozdu, kterému dnes nikdo neřekne jinak než Temný hvozd, ji bolí a nedokáže se s tím mířit.

,,Promiň, už to neudělám," přikývla. Nikdo z přítomných tomu nevěřil, věděla to, ale ani sama sobě nedokázala dát takový slib. Legolas si povzdechl.

,,Tak jdeme," zavelel a sedm elfů se vydala zpět. Legolas se dal do čela skupiny, zatímco Elian zůstala jako poslední. Před sebou spatřila jejího dobrého přítele Tauriona, který s ní ihned srovnal krok. Byl to veselý elf, velice šikovný, takže se uplatnil na nejvyšších pozicích kapitánů a dokonce ji učil i trochu bojovat, když byla mladší. Také to byl výborný rádce a lučišník. Byla velice ráda, že ji doprovází právě on.

,,Cítím se jako neposedné dítě, když pro mě přišla taková skupina," prohlásila nevrle, ,,jako bych se o sebe neuměla postarat sama."

,,Kdyby ses tak nechovala, nemuseli bychom tě vůbec hledat, Elian," řekl Taurion. Cítila na sobě jeho tmavé oči. Samozřejmě, že měl pravdu, ale bylo to tak ponižující, když je pro ni vyslána taková záchrana i když se nic nestalo. Připadala si pak jako nesamostatná princezna, co se bez ochrany nemůže ani procházet po lese. Vztek se v ní začal hromadit až teď a velice litovala, že neměla odvahu tohle říct v první chvíli Legolasovi. Místo toho šla v poslední řadě jako spráskaný pes.