Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Kam zas jdeš?"

Okamžitě se postavila na nohy, ještě nestačila ani zdvihnout zbraň a jeden skřet už se připravoval udeřit. Uhnula mu tedy a zasadila mu smrtelnou ránu do zad. Takhle pokračovala dál, skolila každého, který se jí postavil, podřezávala jim krky, probodávala srdce a nechala tak špinit svůj meč i své tělo jejich odpornou černou krví. Bylo jich moc, všude kolem. Koutkem oka zahlédla svého otce, jak se vší obratností zabíjí jednoho po druhém. Musím mu být na blízku, řekla si v duchu. Jenže pak do ní jeden veliký skřet strčil a ona znovu spadla na zem a tentokrát málem na koženou tašku plnou toho nejdůležitějšího, co u sebe měla. Okamžitě mu zabodla meč do břicha, nechala jeho umírající tělo spadnout vedle ní na zem a ihned se postavila. Musí klenoty někam schovat.

Rozhlédla se kolem, bylo tu spoustu sutin a možných děr ve zdech, kam by je mohla uložit, aniž by si jich někdo všiml. Nehleděla tedy na otce a vydala se jedním směrem přímo mezi rozpadlé domy a naříkající obyvatele, kteří se snažili co nejrychleji dostat do bezpečí. Probíhala ulicemi, potkávala skřety, které cestou ihned usmrtila, elfy, muže i ženy spěchající pryč od smrti. Když konečně spatřila přesně to, co potřebovala. Přímo před ní stál dům s několika vypadanými kameny, což vytvořilo skvělý úkryt pro její koženou tašku. Přiběhla k ní tedy, klekla si na zem, sundala si tašku z ramene a co nejopatrněji ji složila do důlku, který poté co nejrychleji zakryla kamením a prachem. Třásly se jí při tom ruce, dýchala jako by právě uběhla maraton a neustále se za sebe ohlížela, aby jí nikdo neviděl. Ani lidé a ani skřeti. Tohle bylo to nejdůležitější tajemství.

Když zakryla svůj ukrytý poklad, zhluboka se nadechla a zase vydechla, pokoušela se uklidnit a zkontrolovat, zda je to opravdu bezpečné a nenápadné. Dlaní se naposledy dotkla daného místa, pousmála se a slíbila si, že se nic nestane, že až bude po všem, přijde sem, vytáhne klenoty ze sutin a předá je otci, tak, jak to od začátku chtěla a jak to mělo být. A pak...pak půdou domů, konečně. S Legolasem, Taurionem, Failonem i Erianem a budou šťastní. Představa takového konce byla tak krásná a až tak reálná v její mysli, jako by se to právě dělo a ona místo na chladné zemi uprostřed bitvy klečela v Temném hvozdu na měkké trávě a jen poslouchala šumění stromů a krásný zpěv jejího lidu.

,,Pozor!" zaslechla najednou a tak se okamžitě otočila. Byla tak zamyšlená, že si ani nevšimla tří skřetů mířící jejím směrem. Pokud by zareagovala o chvíli později, byla by mrtvá. Rychle popadla šíp, natáhla tětivu a střelila do krku, pak znovu a ještě jednou. Ani při tom nedýchala, jen překvapeně hleděla na tři mrtvá těla a pomalu se postavila, přestože se jí šokem klepala kolena. ,,No páni!" zaslechla znovu ten hlas. Otočila se tedy za sebe a podívala se do očí malému chlapci, stojícího s otevřenými ústy a vykulenýma očima uprostřed ulice. V ruce měl dlouhý těžký meč, který žádném případě nemohl uzvednout a střídavě hleděl na ni a na mrtvé skřety.

,,Co tu děláš, chlapče?" zeptala se ostře Elian a vydala se k němu. Mohlo mu být tak třináct, hnědé vlasy mu padaly volně na ramena a oblečení měl volné a potrhané. Velikýma očima utkvěl na jejím naštvaném výrazu.

,,Bojuji," odpověděl prostě, jako by to dělal každý den. Elian se zamračila. Jeho statečnost byla obdivuhodná, avšak smrtelná.

,,Měl by ses schovat," pobídla ho. ,,Nebo zemřeš."

,,Kdybych tu nebyl, tak zemřeš ty," poznamenal hrdě. Povzdechla si, pak se podívala na jeho obyčejný a těžký meč, který pevně svíral v pravé ruce, určitě ho vzal když nikdo nedával pozor.

,,Půjdeš za ostatními dětmi a ženami," rozkázala mu. Už chtěl něco namítat, když v tom se z vedlejší ulice vyhrnula skupina mužů, které tlačili skřeti, byli v přesile.