Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Rozumím ti."

„Elian, jdeme si s Arnonem a Taurionem zastřílet z luku, přidáš se?" zeptal se dobře naladěný Legolas, když bez jakéhokoli klepání vrazil do jejího pokoje. Elian se polekala a upustila šaty, jež právě svírala v rukou. Rychlým pohybem je zase zvedla a zamračila se. Očividně spěchal, jelikož mu za zády byly vidět šípy a u pasu měl zastrčenou dýku.

„Přestaň mě stále děsit, Legolasi," vyhrkla rozhořčeně a uklidila šaty zpět do skříně.

„Výborně, čekáme u stájí," usmál se a už chtěl odejít, když ho princezna zastavila.

„Počkej!" zavolala na něj. Legolas znovu nakoukl dovnitř se zdviženým obočím. „Taurion má stále poraněnou nohu. Jak je možné, že jde střílet z luku?"

„Rozhodl se trochu ji rozhýbat," vysvětlil. „Je to již čtvrtý den, je téměř v pořádku," ubezpečil ji jemně, jako by snad přesvědčoval matku, aby se nebála o svého syna. Elian se na něj podívala podezřívavě, ovšem věděla, že nemá jediný důvod taková být. Legolas by nikdy nenechal svého přítele a velitele stráží, aby ve špatném zdravotním stavu běhal po lesích. Nakonec tedy přikývla.

,,Jsem tam za chvilku," oznámila mu. Elf spokojeně zvedl koutky do úsměvu a zavřel za sebou dveře. Elian se sama pro sebe zasmála a rychle se převlékla do zelenohnědého oblečení s kalhotami. K pasu si připevnila dýku, jež s ní byla ve všech těžkých chvílích v hloubi temného lesa. Její ostří se blyštilo, perfektně nabroušené a čisté. Vlastně ji nikdy nepoužila, ne k sebeobraně, k tomu měla meč. Jejím tělem prostupoval zvláštní pocit, kdy se dotýkala její rukojeti, jako by před sebou měla znovu tmu a žal. Zhluboka se nadechla a rychle si ji dala do opasku. Už žádný smutek, řekla si pro sebe.

Nakonec se natáhla pro luk připevněný na stěně a toulec plný šípu, který si ihned přehodila přes rameno. Ani si nepamatovala, kdy byla naposledy s přáteli takhle venku jen tak si zastřílet nebo se projet na koni. Nemohla se na to dočkat.

Rychle vyběhla z pokoje a vydala se ke stájím. Nebylo to daleko a tak za chvilku stála na místě provoněném čerstvým senem a koňmi. Milovala to, ten pocit sedět na zvířeti, jež jí plně důvěřuje a ona jemu. Přesně takový vztah měla se svým koněm Tulcëm, kterého poslední dobou dosti zanedbávala.

,,Těší se na tebe," uslyšela svého bratra, který již s Taurionem a Arnonem, vysokým hnědovlasým elfem se zelenýma uhrančivýma očima, seděl opodál na svém bílém koni, vedle něhož postával i nedočkavý šedý Tulcë. Elian se rozzářila, když svého zvířecího přítele spatřila a okamžitě se k nim rozběhla. Projela jí vlna vzrušení a radosti.

,,Dlouho nikde nebyl," připomněl Arnon s úsměvem. Elian to moc dobře věděla a trochu se zastyděla. Pomalu k Tulcëmu natáhla ruku a jemně ho pohladila po krku. Tiše se zasmála.

,,Ahoj, chlapče," zašeptala, ,,už jsem tady, jdeme se pořádně projet."

A tak se všichni čtyři vydali směrem do lesa. Samozřejmě nejezdili daleko, kam chodila ještě nedávno Elian sama, nýbrž se drželi míst, které byly chráněné a hlídané a o kterých věděli, že se tam nemůže stát nic špatného. I přesto zde nespatřili jediný opravdu zdravý strom a při veselých myšlenkách je držela jen přítomnost ostatních, přátel.

Elian se rozhlížela na všechny strany a sama sebe přesvědčovala, že nemá smysl nad touto pravdou dál truchlit. Pokoušela se myslet na budoucnost, kdy se hvozd stane znovu zeleným a všechny stromy kolem ní se promění na přátelské a zdravé, tak, jako bývaly kdysi. Při svém nepřestávajícím otáčením hlavou si ani nevšimla, jak ji Legolas pozoroval. Vlastně netušila ani to, že si ji přizval právě kvůli tomu, aby mohl zjistit, jak na tom je a zda není potřeba ještě jakkoli pomoci.