Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Opravdu je to tak důležité?"

Všichni členové trpasličí družiny byli odvedeni co cel, až na jejich vůdce, Thorina Pavézu, kterého okamžitě zavedli ke králi a jeho trůnu. Elian měla sto chutí jít s ním a celý rozhovor si poslechnout, ale věděla, že něco takového nesmí, avšak při jejím štěstí se pak zeptá otce a on jí snad něco prozradí. Místo toho se nabídla, že doprovodí skupinu až do žalářů. V hlavě s jí vířilo tolik myšlenek, že jednoduše nedokázala být nečinná a potřebovala něco dělat.

Přestože jí bylo řečeno, že její pomoc již není potřeba, nabídla se místo jednoho elfa a vzala si na starost hobita, který byl na rozdíl od trpaslíků naprosto zticha a na nic si nestěžoval. Kráčel klidně a při tom si prohlížel chodby a krásu jejich království, jako by ani nemířil do žaláře. Elian na jednu stranu mrzelo, že někdo takový, jako hobit, které sice nikdy neviděla, ale Mitrhandir jí o nich vyprávěl první poslední, se zapletl zrovna s někým, jako jsou trpaslíci a vlastně si ani nedokázala představit, jak se mu to povedlo. Věděla, že hobiti jsou klidný a bezstarostný národ, o kterém někteří ani netuší, že existují, protože nikam moc necestují, naproti tomu mají rádi pohodlí domova a hodně jídla.

Nespustila z něho oči, dokud ho nedovedla až do poslední cely, kterou mu otevřela. Bez protestů vešel dovnitř a otočil se k ní čelem. Nevypadal tak nešťastně jako trpaslíci, možná protože Erebor není pro hobity a o to větší záhadou pro Elian byla jeho přítomnost tak daleko od Kraje. Měla nutkání se ho zeptat na tolik otázek, ovšem nehodilo se to, to si moc dobře uvědomovala, navíc by ti otravní trpaslíci všechno poslouchali a určitě by měli řeči. Proto raději nic neřekla, svědomitě zamkla a vrátila klíče klíčníkovi.

Když odcházela, stále za sebou slyšela naříkání a vyhrožování trpaslíků, čemuž se jen škodolibě šklebila a užívala si to do poslední chvíle. Doufala při tom, že rozhovor mezi jejím otcem a Thorinem Pavézou bude úspěšný a především v králův prospěch. Pokud je tu možnost získat klenoty z Lasgalenu, musí se jí pevně chytit a už nepustit.

Z přemýšlení jí vyrušil Legolas, který kráčel naproti ní. Okamžitě přidala do kroku a zastavila ho.

,,Máš nějaké zprávy?" zeptala se dychtivě. Legolas jen zakroutil hlavou.

,,Odvedl jsem ho otci a dál je to jen mezi nimi," odpověděl. Bylo na něm vidět, že ho tato věc moc netěší, byly to starosti navíc a těch měli všichni více než dost. Elian znovu sevřel nepříjemný pocit nespokojenosti všude kolem.

,,Co si o tom myslíš?" ptala se dál, protože věděla, že v těchto věcech je její starší bratr znalejší a zkušenější. Legolas si povzdechl a chvíli přemýšlel. Rozhodně se takové situace nestávají každý den a byla to veliká věc jak pro ně, tak pro celou Středozem, což samozřejmě ještě netušili.

,,Oba dva jsou velice hrdí, ani jeden neustoupí a víš jaké to je, když někdo rozhněvá otce," řekl nakonec s povzdechem. Jistě, Thranduil byl až moc hrdý a nikdy neustupoval, obzvlášť před trpaslíkem. Elian jen poděkovala a nechala ho jít za svou prací. Ona sama nevěděla kam by šla, neměla náladu na žádný odpočinek, naopak by nejraději něco dělala, přemýšlela nad tím, co se může stát, nad tím, že by mohl být král šťastný.

Opřela se o zeď a při tom přešlapovala na místě. Možná tohle byla ta šance, jakou hledala a rozhodně jí nechtěla nijak promarnit. Přestože se jednalo o trpaslíky.

Jak tam stála zamyšlená, s malým úsměvem při představě klenotů v bezpečí pod královým dohledem, ani jí nenapadlo, jak musela před ostatními vypadat. Právě kolem ní procházela jedna elfka a starostlivě na ni pohlédla.

,,Jste v pořádku, má paní?" zeptala se s obavami. Elian sebou trhla a zmateně pokývala hlavou.

,,Jistě, jen jsem..." začala, když v tom zaslechla hlasité kroky, které by rozhodně nepřiřadila žádnému z jejího lidu. Jejich ozvěna byla hlučná, boty těžké a jen se jí tato myšlenka potvrdila, když před sebou spatřila dva strážné, mezi nimiž kráčel se vztyčenou hlavou Thorin Pavéza, špinavý a celý od pavučin, zato se tvářil, jako by mu patřil celý svět. Elian se zamračila a když kolem ní procházeli, na malinkou chvíli se jejich pohledy střetly. V ten moment zvedl bradu ještě o něco víš, jako by pro něj byla jen nějaký podřadný druh. Zakroutila nad tím hlavou a odfrkla si.