Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Jsi jediná, kdo mu dokáže pomoci."

Na počest výpravy Thorina Pavézy se starosta rozhodl uspořádat velikou hostinu se spoustou jídla i pití, hlasitou a se slovy chvály a radostného očekávání. Byli pozváni do velikého, prostorného domu, kde bylo všechno takové větší než si stačila všimnout u ostatních obydlí. To ji ještě utvrdilo v chamtivosti a sobeckosti starosty a vlastně všech lidí, kteří měli v tomto městě nějaké vyšší postavení. A přesně takoví lidé tam byli, Elian se na ně nechtěla koukat. Vlastně nechtěla ani pít, ani jíst a už vůbec ne se nějak veselit. Nelíbilo se jí tam, stála v rohu, aby byla co nejméně na očích a sledovala při tom radostné a smějící se trpaslíky, kteří se v pití nijak neomezovali.

Přestože se ničeho takového nechtěla účastnit, jedna její část jim jejich nespoutanost a uvolněnost záviděla. Viděla, jak Bombur spokojeně spořádal již čtvrtý talíř masa a Glóin učí jakéhosi bohatého muže zpívat trpasličí píseň, která mu vůbec nešla. Uměli se radovat i z maličkostí, na druhou stranu když už kvůli něčemu nebyli spokojení, uměli to dát velice hlasitě najevo.

Ovšem byli tu i tací, kteří si veselí neužívali tak jako ostatní. Nemohla si nevšimnout Kiliho, který se ze všech sil snažil vypadat v pořádku, přestože na něm bylo čím dál tím více znát, jak moc ho zranění oslabuje a působí neuvěřitelnou bolest. Seděl u stolu, třesoucí se rukou držel sklenici, ze které pomalu upíjel a křečovitě se smál nějakému vtipu, který vyprávěl Dvalin. Zanedlouho to všichni poznají, snad jeho bratr to na něm už vypozoroval. Kde vlastně je?

,,Fili," zaslechla vedle sebe hluboký hlas a tak se polekala, že instinktivně sáhla na meč u pasu. Srdce se jí splašilo a ona se musela párkrát zhluboka nadechnout, aby se uklidnila. Vedle sebe spatřila Filiho s nataženou paží a na rozdíl od Bilba, se pokoušel usmát. Elian si ho chvilku prohlížela, on byl jeden z mála, který se očividně moc nebavil, tížily ho starosti. Ruku mu stiskla.

,,Já vím," poznamenala a malinko se usmála. ,,Elian."

,,Já vím," vydechl, tentokrát s upřímným úsměvem. ,,Můžu..?"

,,Jistě," přikývla okamžitě a tak se připojil k jejímu pozorování ostatních. Nedokázala se přestat divit, jak se k ní mohl tak nepozorovaně přiblížit a příjemně ji to potěšilo, jelikož hluk, který dokázali trpaslíci udělat jí neuvěřitelně lezl na nervy. ,,Trápí tě něco?" zeptala se po chvilce ticha, které rušil hlasitý smích a cinkání skleniček. Fili se na ni podíval, musel při tom nepatrně zvednout hlavu, aby jí viděl do tváře a pár vteřin jen hádal, jak to mohla poznat. Elian trpělivě čekala. Pak si odkašlal.

,,Vlastně ano," řekl nakonec a zase se podíval před sebe. Moc dobře věděla kam a neochotně se tím směrem také ohlédla. ,,Začínám se bát, že šíp, který zasáhl Kiliho byl trávený," přiznal tím nejzdrcenějším hlasem, který kdy u trpaslíka slyšela a to jí velice překvapilo, dokonce na okamžik pocítila lítost, ovšem ne kvůli zraněnému Kilimu, ale protože Filiho strach o život milované osoby moc dobře znala.

,,Také jsem nad tím přemýšlela," řekla popravdě. V tu chvíli se na ni znovu otočil, tentokrát se mu v očích zablýskla naděje a místo nebojácného silného trpaslíka vedle ní postával někdo tak malinký a zranitelný.

,,Jsi jediná, kdo mu dokáže pomoci," prohlásil naléhavě a postavil se k ní čelem. Elian by mu v tu chvíli odsouhlasila snad všechno, tak moc dokázala vnímat jeho smutek a bezmoc, avšak ihned si vzpomněla na to, jak ji Kili odehnal, když se mu snažila pomoct a to jí udrželo odstup.

,,Zkoušela jsem to, mou pomoc nechtěl," řekla na oko bez zájmu, ovšem uvnitř se sama se sebou dohadovala. Fili si povzdechl.

,,Nemyslel to tak."