Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Prosím, neodcházej."

Netušila jak dlouho seděla opřená o dveře, ovšem po nějaké době, kdy již vyplakala veškeré slzy se pomalu zvedla a rozhlédla se po místnosti. Netušila co bude dělat a velice jí děsilo, když ji srdce táhlo znovu do lesa, kde by pokračovala ve svém, pravděpodobně nesmyslném, hledání.

Podívala se na postel, která jí vybízela, aby si konečně odpočinula, ale ona jen zakroutila hlavou a pohled přesunula na své perfektně vyleštěné zbraně, vystavené naproti ní na zdi. Při tom sáhla na svou dýku stále připoutanou k pasu a přemýšlela. Věděla, že musí jít a musí to najít, nebo bude pozdě. Zhluboka se tedy nadechla, setřela si poslední slzy a otočila se ke dveřím.

Sáhla na kliku, otevřela a už se chtěla vydat na cestu, když v tom si před ní stoupli oba strážní a znemožnili jí tak pokračovat. Pokoušeli se nasadit pevný výraz, ovšem při pohledu na svou princeznu si nedokázali pomoci a hleděli na ni se soucitnými pohledy. Nechápavě nadzvedla obočí a prohlížela si je. Rozhodně to nebyli Erian s Failonem, kteří ji hlídali již spoustu let a které měla velice ráda.

,,Je nám to líto, má paní, ale král vám nařídil domácí vězení. V tomto oblečení a se zbraněmi vás nesmíme nechat opustit pokoj," řekl jeden z nich. Elian ztuhla krev v žilách. Ne, to nemohl udělat. Najednou chápala, proč před ní nestáli její dva přátelé. Král se bál, aby ji nepustili i přes zákaz, protože k sobě měli blízko. Nyní pocítila vztek ona. Rozhodně to nechtěla nechat být. Ona ven musela, byl to její úkol, který si sama sobě dala a hodlala ho splnit.

Bez jakéhokoli slova se vrátila zpět do pokoje, kde se převlékla do bílých šatů, které měla nejradši a pro její nechuť nechala dýku s ostatními zbraněmi položenou na stojanu. Už chtěla vyjít ven a všechno napravit, když v tom se jí zamotala hlava a jako když na ni spadl veliký kámen se posadila na postel. Bylo jí tak smutno.

Ztracená ve svých myšlenkách, pohled upřený k zemi a ramena svěšená, si ani nevšimla, že někdo otevřel dveře. Až když došel k posteli zvedla hlavu a podívala se do tváře bratra. Nic nedělala, jen znovu sklopila pohled a nechala Legolase, ať se posadí vedle ní. Ten jí položil ruku kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. Tak moc se bál, o všechny. I o Thranduila, kterého nemoc lesa zasáhla, ovšem nechtěl to dávat najevo a k tomu se mu dcera trápí k smrti.

Chvilku tak seděli, Elian si schovala tvář do jeho hrudi a jen vnímala hřejivé obětí, které si tak moc přála. Přesto se však cítila prázdná, jako by obětí nestačilo na všechno špatné, co v sobě měla. Dokonce se jí začaly tvořit nové slzy, ovšem na další pláč už neměla sílu.

,,Nemůžu ven," špitla zničeně. Legolas přikývl. Moc dobře věděl, co král přikázal a aby byl upřímný sám netušil, jestli má být rád nebo ne. Na jednu stranu bude mít klid, že zase nepůjde sama neozbrojená do lesa, ovšem moc dobře věděl, že držet ji uvnitř jejímu trápení nepomůže ani trochu.

,,Bojí se o tebe," řekl jemně. ,,Všichni se bojí."

,,Já se také bojím, Legolasi."

,,Pověz mi to, Elian, prosím," zašeptal a odtáhl se, aby jí mohl hledět do očí. ,,Vím, že je to narůstající temnotou tam venku, že tě ničí nemoc našeho lesa, ale to ničí nás všechny, je toho víc, že?"

Elian nic neřekla, bála se mluvit, bála se, že až to bude řečeno nahlas, zničí jí to, že už to nikdy nebude jako dřív. Jak se jí takové myšlenky tvořily v hlavě a vše jí připomínaly, cítila se stále slabší a větší bolest prostupovala jejím tělem. Z obličeje se jí vytrácela veškerá barva. Legolas se zhrozil, ovšem než stačil cokoli říct, Elian opustily téměř všechny síly, nedokázala udržet tělo vzpřímené a s trhavým nádechem přepadla z postele na zem.