Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,To byl celou dobu její plán."

Šla chodbami a při tom si snažila zapamatovat cestu zpět, protože Erebor bylo jako bludiště a především všechny cesty i schodiště vypadaly stejně. Procházela kolem různých dveří, otevřených nebo zavřených, poschodí, a mohla vidět různé velice propracované sochy, přesto na tom všem bylo poznat, jak dlouho tu nikdo nebydlel, pavučiny a prach byl všude kolem. Jediné co slyšela byl vzdálený smích a hlasy trpaslíků a své kroky.

Nebyla to žádná rychlá chůze, jen se chtěla projít a proto kráčela pomalu a klidně a ani neměla potřebu nahlížet do jednotlivých dveří. Přesto se u jedněch náhle zastavila a sama v tu chvíli netušila proč. Najednou nedokázala udělat další krok, otočila se napravo k zavřeným, mohutným dveřím a dívala se na ně. Na první pohled nepůsobily nijak zvláštně ani důležitě, jen obyčejné dřevo, avšak ona měla velice silný pocit, jenž jí k nim připoutával. Jako by tam něco bylo a volalo ji to k sobě, hlasitě, ale jemně jako hlásek v hlavě, který se snaží přesvědčit k činům. Rozbušilo se jí srdce, prostoupila jí velice pozitivní a hřejivá energie. Nebylo to zlé, naopak tam na ni čekalo něco hezkého, dobrého...

Stoupla si čelem ke dveřím, jako omámena stiskla velikou železnou kliku, jejíž chlad přes tolik tepla, jež jí dodávala ona neznámá věc, nedokázala vnímat. Měla to udělat? A proč ne, vždyť se jen podívá, nikdo s ní není, nikdo ji nevidí. Zhluboka se tedy nadechla, pomalu otevřela, vešla dovnitř a naskytl se jí pohled na další spoustu zlata a drahého kamení. Napadlo ji, že právě tady mohly být ukryty opravdu cenné poklady, ještě dražší než ty, které si kvůli Bilbovi nemohla prohlédnout. A v tu chvíli jí napadlo, že klenoty mohou být právě tady, v místnosti, kterou našla jen náhodou. Nebo ne?

Udělala pár kroků vpřed, před sebou viděla veliký stůl, na kterém leželo spousta drahokamů i šperků vyskládaných i nevyskládaných v otevřených truhlách. Přelétla celý stůl jedním pohledem, kterým utkvěla na jedné z nich, byla otevřená a na rozdíl od ostatních z ní zářilo světlo bílé, tak čisté jako hvězdný svit. Elian zalapala po dechu, polil jí pocit neuvěřitelného štěstí, když je spatřila. Tak to jsou oni, to je ten poklad, po kterém její otec tak dlouho touží, to jsou ony šperky, dědictví jejího rodu, po matce. Tahle krása, nevysvětlitelná nádhera je to, na co tak dlouho čekala, kvůli čemu se přidala k trpaslíkům a zradila Temný hvozd. A v tu chvíli věděla, že všechno to, co proto udělala, co prožila, stálo za to.

Velice pomalu se k truhle vydala, nespustila z ní oči, jako by se bála, že pokud by se podívala jinam, ztratila by je z dohledu. Usmívala se, nemohla jinak, všechen strach, obavy a negativní myšlenky byly najednou pryč, neexistovaly. Po tváři jí stekla slza štěstí. Stála před nimi a nemohla uvěřit, že je konečně v cíli, že to dokázala a že jsou opravdu její. Nikdy nic tak silného ani překrásného nezažila, možná proto, že s tím vším cítila i vítězství a hrdost na sebe samu, protože po tak dlouhé době před sebou měla něco, po čem tolik toužila. Natahovala k nim ruku, přála si vzít do rukou onen nádherný náhrdelník, zářící jako ta nejjasnější hvězda, roztřesenými prsty se k němu přibližovala...

,,Co tady děláte?!" uslyšela křik, který ji okamžitě probral z omámení nad klenoty a cukla sebou. Vyděšeně se otočila na Thorina, z jehož temných očí šlehaly blesky neuvěřitelného hněvu. Nezmohla se na jediné slovo, šel z něho strach, opravdu se ho bála, protože vypadal, jako by se jí každou chvíli chtěl pokusit zabít. Jeho hlas okamžitě přivolal všechny ostatní, kteří přiběhli a vyděšení a zmatení hleděli na svého krále a Elian.

,,Co se stalo?" zeptal se Balin, přičemž se pokoušel o svůj klidný tón. Thorin se na něj otočil, pak pohlédl na truhlu s klenoty a rychlými kroky k ní přešel.