Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Nechci, aby došlo na válku,"

Elian seděla na chladné zemi, hleděla před sebe do tmy a na nic nemyslela. Najednou tok nekonečných myšlenek našel konec a ona se zklidnila. Tak moc přemýšlela, vymýšlela a představovala si ošklivé scénáře, až se to všechno vypnulo. Dokázala přijmout svůj osud a budoucnost v téhle malé cele, přijala i to, že její jméno upadne do zapomnění a nikdy se neuvidí s těmi, které miluje, které zklamala. Byl to uvolňující pocit, úplně vypustila Bilbova slova o pokusu vysvobodit ji, nevěřila jim, nevěřila, že by se mu to mohlo povést. Jediné co ji čekalo byl ponižující pocit před otcem, který jen zakroutí hlavou a s opovržením se k ní otočí zády. Potom bude klid.

A už je to tu, pomyslela si, když zaslechla známé zaskřípání dveří. Nemusela se nyní dávat nijak do pořádku, slzy už nebylo potřeba dále skrývat. Poslušně se tedy postavila a jen čekala až ji odvedou. Zaposlouchala se do ozvěny kroků, jež se blížili, stejně jako se blížil její soud. Dokázala rozeznat, že k ní kráčí dvě osoby, to nemohl být nikdo jiný než Thorin a jeden z těch zrádců trpaslíků. Chtěla mu plivnout do tváře, neukázat mu žádné známky zlomené duše, jednoduše mu nedat najevo jeho výhru, jen hlubokou nenávist, kterou k němu cítila.

Už chrastily klíče, byli blízko. Narovnala se, zvedla bradu a nasadila ledovou masku tak podobnou, s jakou vystupoval král Thranduil. Jenže najednou spatřila někoho, koho nečekala. Přímo před ní se objevil Kili, držíc svazek klíčů a vedle něj nervózní Bilbo. Oba se na ni ale usmáli, ona se však zmohla jen na překvapený vraz. Její tvář se uvolnila, zalapala po dechu.

,,Kili...Bilbo..." vydechla udiveně a jen s očima dokořán sledovala, jak Kili odemyká její celu. Dveře se otevřely, měla volnou cestu, byla volná. ,,Jak...?"

,,Jsou ve zbrojnici, neměli by si ničeho všimnout," řekl energicky Kili, když konečně vyšla ven. Pak jí podal její meč, luk i toulec se šípy, což jí úplně vyrazilo dech. Nechápala jak je to možné, jak se jim povedlo tohle všechno udělat, pro ni. ,,Vím, že na svůj luk nedáš dopustit," usmál se.

,,Já...děkuji, nevím jak bych se vám odvděčila..." řekla přiškrceným hlasem. Nedokázala ani vyjádřit jak velikou radost měla, s jejich pomocí se jí vrátil život, možnost všechno napravit a především pokusit se o dobrý konec pro všechny. Oba její zachránci se usmívali od ucha k uchu.

,,Na to není čas, musíme být rychlí," popohnal je Bilbo stále s úsměvem a tak se všichni rychle vydali pryč z tohoto ohavného a temného místa, aby se mohla konečně nadechnout čistého vzduchu a pocítit znovu pocit svobody. ,,Znáš odtud cestu ven, že?" zeptal se jí Bilbo, když kráčeli do schodů. Elian pokývala hlavou, ale pak se zarazila.

,,Nemůžu odejít bez klenotů," prohlásila vážným hlasem Oba dva se na ni podívali, jako by právě řekla nemožné, co by všechno zkazilo, ale ona by se raději vrátila do temné cely, než aby tu nechala něco tak cenného, co je na dosah. ,,Jsou jediná naděje," naléhala bezmocně.

,,Je to riskantní," namítl Kili a kroutil hlavou. Bilbo si odkašlal a podíval se Elian hluboko do očí. Viděl v nich potřebu dokončit její úkol a jak už to měl ve zvyku, byl to dobrák a tak si stoupl na její stranu.

,,Půjdu za ostatními a pokusím se je zdržet, dám při tom vědět Filimu a Bofurovi," navrhl vážným hlasem a podíval se na Kiliho, který stále vypadal, jako kdyby se hrnuli do záhuby, ale neměl proti těm dvěma šanci a tak nakonec svolil a zatímco Bilbo se vydal jiným směrem, on a Elian se co nejrychleji vraceli na místa, která velice dobře poznávala, stejně jako dveře, za nimiž se nacházelo její dědictví.

Jejich kroky se rozléhaly po chodbách do ticha kolem a každý podivný zvuk v nich vyvolal další vlnu strachu. Otáčeli se, zrychlovali, až se nakonec dali do běhu. A pak...pak konečně spatřila onu místnost, která pro ni byla tak důležitá, přestože se v jí v hlavě znovu vybavila vzpomínka na Thorinův křik a potupnou cestu do žaláře. Okamžitě všechny tyto vzpomínky zahnala a myslela jen na to, pro co přišla. Na nic nečekala, otevřela dveře a přiběhla k otevřené truhle. Náhrdelník ležel stejně jako když s ním Thorin ledabyle hodil, zamračila se nad tím a opatrně ho vzala. Nemohla nést celou truhlu a tak otevřela svou koženou tašku, ve které už nezbýval jediný lembas a začala tam všechny překrásné šperky opatrně skládat. Pokaždé když se jednoho dotkla, pocítila čisté štěstí a klid v duši, jako by v tu chvíli úplně zapomněla kde je a jediné co existovalo byly klenoty a ona. Tak krásné, tak čisté...