Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Už nikdy to nebude jako dřív."

Tentokrát se vracela pomalou chůzí, nejen proto, že zranění na boku připomínalo jeho přítomnost při každém kroku, ale také byla hluboce zamyšlená a ticho kolem pro ni bylo příjemné. Navíc nikam nespěchala, nepotřebovala to a tak se mohla pozastavit nad některými věcmi, než zase vstoupí mezi ostatní a jejich slova a otázky.

Proto když dorazila do města, stan už tam dávno nebyl, namísto toho se vojsko řadilo před branami a připravovali se k odchodu. Přišla akorát včas. Stejně klidným krokem se vydala k nim, spatřila tři připravené koně, pro krále, prince i jí. Právě procházela branou když si všimla, že Thranduil s Legolasem mluví s Bardem a dávají si prozatím sbohem, než se znovu uvidí. Neměla potřebu ani důvod se k jejich hovoru přidávat, její otec jí pověděl, že pomůže s opravou města a to jí stačilo, stejně jako s Bardem už si neměla co říct.

Ještě tak zpomalila a namísto těch tří se zahleděla na ostatní elfy, někteří stáli v řadách, jiní ještě nakládali nějaké věci na dřevěné vozy a představovala si, jak na ni hledí Failon s Erianem, vedle sebe a s úsměvem na tváři. Nic takového ovšem nemohla spatřit, nic takového už neexistuje. Povzdechla si, rozhovor s Bilbem jí zvedl náladu, ovšem ne na dlouho, nic by jí nyní nemohlo udělat natolik šťastnou, aby najednou zapomněla a vzpomínky se nevracely jako parazit. I tak ale z elfů nespustila oči, dokud nebyla několik metrů před jejím otcem a bratrem, kteří si pravděpodobně všimli její přítomnosti, avšak dále mluvili s Bardem, byla za to ráda. Pak ale zaslechla rychlé kroky a pootočila hlavou, aby se podívala kdo k ní jde. Nejdříve si myslela, že to bude Taurion a už se začínala mračit, když v tom ale poznala někoho jiného. Kráčel k ní Erian. Jeho plavé vlasy vlály ve větru, trochu rozcuchané, přesto tak lesklé jako vždy, ve zbroji a bolestně smutnou tváří.

Opustil své místo v řadě, už to znamenalo velice vážnou věc, ovšem jeho žal byl tak hluboký, že byl schopen i před očima krále odejít, aby mohl mluvit se svou kamarádkou, kterou nyní potřeboval ze všeho nejvíc. Elian se zastavila a hleděla mu do smutných očí, stejně jako on do těch jejích. Byli si v tu chvíli tak podobní.

Stanul před ní, ani na chvíli nepřerušili oční kontakt a oba dva si všimli, jakou bezmoc a melancholii oba prožívají, jak moc je tato bitva poznamenala, ani si nedokázali přiznat jak. Měli slzy v očích, Elian si ihned vybavila Failonovu tvář, jenž byla tak často vedle té Erianovi, každým pohybem i maličkostí jí ho připomínal, úplně vším. Pak se jako na povel oba objali, velice pevně, jako by se každý pokoušel udržet toho druhého nad pádem z nekonečné, temné propasti plné utrpení a zoufalství. Hřálo je to u srdce, měla zavřené oči, ze kterých ihned spadalo několik slz. Objímala ho a vnímala při tom jeho smutek.

,,Hledal jsem tě," zašeptal po chvíli slabým hlasem. Ještě pevněji sevřela víčka k sobě, zastyděla se, že ho nechala samotného, že mu v jeho hledání nešla naproti.

,,Omlouvám se," špitla. Zhluboka se nadechl.

,,Viděla jsi ho?" zeptal se zničeně. Ihned před sebou spatřila jeho tělo, krk od krve a prázdné tmavé oči. Nepatrně pokývala hlavou a ještě více se k němu přitiskla. Cítila, jak sebou škubl pod náporem vzlyku.

,,Ano," odpověděla ještě tišeji. Jeho tělo sebou znovu cuklo.

,,J-jak?"

,,Skřet mu podřízl hrdlo," řekla ihned a velice rychle, snad aby to měla za sebou, protože jeho otázky ji tam znovu vracely, před zavřenýma očima ho otáčela na záda a pociťovala stejné bolestivé překvapení a nevěřícnost, jakou cítila tehdy. Hlas se jí třásl. ,,Toho skřeta jsem ale zabila," řekla po chvíli a hlasitě vydechla. Vzpomněla si, jak bodala do mrtvého těla nepřítele, v čemž se jí pokoušel zabránit Taurion. Vlastně ani netušila, jestli to byl onen skřet, pravděpodobně ne, avšak ona věřila své vlastní lži, aby se cítila o něco lépe, aby si nepřipadala tak neužitečná a zklamaná ze své vlastní osoby.