Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Ale vypadáš hrozně."

To, že se princezna přidala do skupiny bojovníků se rozšířilo královstvím rychlostí větru a šuškalo se všelicos. Sama Elian samozřejmě nevěděla, co na to ostatní říkají, protože před ní si nikdo nedovolil nic namítat, ovšem k tomu měla své přátele, aby jí všechno pověděli. Často se vídala s Elenë, která jí horlivě všechno vykládala. To dobré, ale i špatné. Očividně si hodně elfů myslelo, že to nezvládne a báli se o ni, zvláště po tom, co málem zemřela. Elian se ovšem jen usmívala, když to slyšela. Všichni ji měli rádi a báli se o ni, avšak ona jim má šanci ukázat, že není čeho se bát, že je ochrání a pomůže zachránit jejich domov.

Také se hodně ptala na výskyt hnízd nebo míst, odkud k nim chodí skupiny skřetů, aby byla v obraze a všichni jí velice rychle zasvětili do veškerých jejích povinností, které přebrala s veškerou zodpovědností a snaživostí. Také trénovala každou volnou minutu. Ať už s Taurionem, Erianem nebo Failonem, občas přišel i Arnon, stále skeptický a rozmrzelý, když ji potkal. Ale Elian se nechtěla nechat odradit a ani se neptala, proč mu to vlastně tolik vadí. Snažila se na to nemyslet a dělat své věci na plno.

A tak se stalo, že se octla mezi skupinou ozbrojených elfů, čekajících u brány a pod vedením Legolase po boku Tauriona, kteří vysvětlovali, kam se musí vydat.

,,Severní hnízdo se rozrůstá," řekl vážným hlasem princ. ,,Přibližuje se do nebezpečné blízkosti, tudíž ho musíme nejlépe úplně zničit."

Elian napjatě poslouchala každé jeho slovo a odhodlaně hleděla do temného lesa, kam měli namířeno. Dřív by si myslela, že bude nervózní, nebo jí bude tížit strach, ovšem pravdou bylo, že se nemohla dočkat, až ty obludy skolí a zničí. Adrenalin jí proudil v žilách a luk se jí třásl v rukou nedočkavostí, kdy ho bude moci konečně použít.

A pak, po dlouhém Legolasově výkladu, se konečně vydali do korun stromů. Jejich velikou výhodou byla dokonalá znalost hvozdu a velice tichý a rychlý přesun z větve na větev. Elfové nebyli téměř slyšitelní, když šplhali a gesty si ukazovali, kam jít a kdy se zastavit. Elian cítila, jak se blíží k něčemu špatnému, prostupovalo to jejím tělem a zhoršovalo dýchání. Držela se těsně za Arnonem, když v tom se mu podívala přes rameno a v dálce spatřila nekonečnou spleť bílých, lepkavých pavučin. Nasucho polkla, ale pokračovala dál. Byli velice blízko a tak se přesunula na vedlejší větev, aby lépe viděla, přestože něco takového by nejraději nikdy nespatřila. Všude před ní se to hemžilo obrovskými pavouky, kteří se pohybovali velice rychle a nebezpečně klapali kusadly.

,,Teď!" zavolal Taurion a v tu chvíli začal útok. Všichni jako kobylky seskákali ze svých úkrytů a zaútočili na nic nečekající pavouky. Elian udělala to samé a vyhlédla si jednoho přímo pod ní. Vytáhla svou dýku, seskočila z větve a zabodla jí přímo do hlavy odpornému zvířeti. Uslyšela bolestné kvílení, jak se snažil bránit, avšak marně. Za okamžik utichl, Elian rychle seskočila z jeho těla a nechala ho padat ze stromu na zem, kde zůstal nehybně ležet s nohama skrčenýma. Byl mrtvý.

,,Elian!" uslyšela za sebou a okamžitě se otočila. Právě k ní mířil další a zhrozila se, když za ním spatřila dalších pět. Nestíhala tak přemýšlet nad svou první obětí a okamžitě vytáhla šíp, zamířila před sebe a jednou ranou přímo do očí zneškodnila dalšího. Takhle střílela kolem sebe, pokud bylo potřeba, vytáhla dýku a ve chvíli, kdy v toulci nezbýval jediný šíp, musela se spokojit právě s malou zbraní.

Pavouků bylo opravdu hodně, měla pocit, jako by stále přicházeli noví a ona jen stěží stíhala nacházet šípy, aby je mohla znovu použít. Při zabíjení dalších a dalších se snažila rozhlížet kolem sebe. Všichni elfové měli co dělat a museli se vypořádávat hned s několika nepřáteli najednou. Jejich situace nevypadala moc dobře.