Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Není to od tebe fér."

Stála před zrcadlem a hleděla si přímo do očí. Čelenku měla nasazenou jako vždy, po výpravě s trpaslíky už ji nesundavala, jako kdyby se bála, že se všechno to špatné stane znovu, a tenké jizvy na obličeji, které byly způsobeny nehezkým pádem ze stromu v den, kdy zemřel Arnon zcela zmizely, stejně jako rána na boku byla zahojená. Uběhla už nějaká doba, co se to všechno stalo, co se usmířila se svou kamarádkou a společně smutnily nad smrtí Failona. Postupně byl žal menší a menší, stejně jako Erian začínal zapomínat.

Přesto s Elenë ale netrávila tolik času jako dřív, nedělala to naschvál, jednoduše necítila takovou potřebu za ní jít a bezstarostně si povídat. Ze začátku to tak bylo, prakticky veškerý čas trávila s ní a Erianem a navzájem si pomáhali a dlouhé chvíle plnily vzájemnou přítomností, která je uklidňovala, hřála a vyháněla špatné myšlenky, přestože Elian se jich docela nezbavila, na rozdíl od svých přátel. Stále nedokázala překonat svou slabost a zklamání ze své vlastní osoby, neustále si něco vyčítala, kroutila hlavou nad jejími dřívějšími rozhodnutími a přemýšlela jaké to mohlo být, kdyby se rozhodla jinak. Ovšem čas nevrátí, to věděla moc dobře a jediné co tedy mohla dělat bylo pozorovat svůj odraz v zrcadle a nějakým způsobem přijmout minulost a hledět do budoucnosti.

Času k tomu teď měla spoustu, otec jí už její meč nevrátil, nechtěl, aby se znovu dala do činností, které dělala dříve. Neměla u sebe žádné zbraně, pravděpodobně jí to nedovolil kvůli pokusu ublížit Taurionovi a očividně na ní neviděl žádné zlepšení nebo změnu v chování od toho dne ve stanu. A ona to přijala, dříve by možná protestovala, ale nyní jí to bylo docela jedno, neměla potřebu nic dělat, naopak měla pocit, že by všechno zase zkazila a tak se zbraním i sama od sebe vyhýbala. Místo toho přemýšlela, pokoušela se zapomenout na to co bylo, hleděla na sebe a chodila do lesa, jehož ticho jí pomáhalo si uspořádat myšlenky. S Erianem prohodila každý den pár slov, s Elenë tolik ne, jelikož čím delší čas uběhl, tím více mluvila o svém bratrovi, kterému se Elian stále vyhýbala a když už ho někde viděla, odvrátila pohled a se zaťatými pěstmi rychle odešla. Elenë to bylo samozřejmě líto, pokoušela se jejich přátelství znovu obnovit, jelikož viděla, že jsou oba sklíčení, avšak Elian to nechtěla ani slyšet a její rady a prosby, aby s Taurionem promluvila už nemohla vystát.

Legolas se při tom připravoval na dlouhou cestu po Středozemi, na radu otce měl v plánu vyhledat nějakého hraničáře, o kterém toho Elian moc nevěděla a ani o to neměla zájem. Mrzelo jí, že její bratr na delší dobu odjíždí, avšak přála mu to a právě teď kontrolovala, jestli vypadá dobře pro jejich rozloučení.

Zkontrolovala své bílé šaty, vlasy perfektně učesané a čelenka zářivá a čistá. Byla připravena, naposledy si pohlédla do bledé tváře a pokusila se o úsměv. Moc se jí to nepodařilo, donutila se tedy ještě k několika dalším úsměvům, které vypadaly jeden jako druhý, stejně nucený a nakonec to vzdala, otočila se a vyšla na chodbu.

Kráčela dál, všude byl klid, dokud na zebou nezaslechla něčí kroky. Zvědavě se otočila a překvapeně pohlédla na Tauriona, ve svém typickém oblečení, jako kdyby měl právě namířeno do lesa, a hnědých vlasech, které mu díky rychlé chůzi nepatrně vlály. Viděla jeho odhodlání a ráznost, jako kdyby jí přišel vynadat, což v ní probudilo ještě větší vztek. Stála jako socha, dlaně zaťaté v pěsti a nepatrně se mračila. Očividně šel přímo za ní, což bylo to poslední co chtěla a tak když se probrala z prvotního údivu, se rychle zase otočila a chtěla jít dál, jako by za ní vůbec nebyl.

,,Elian, stůj!" zavolal na ni vážným hlasem a ještě zrychlil. To ji dopálilo, vždyť to byla jeho princezna, neměl právo jí nic nařizovat takovým tónem. Zastavila se a celým tělem se k němu otočila, srdce jí bilo jako o závod.