Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Protože je to jeho vina."

Neohlížela se za ním, věděla totiž, že by se její hněv ještě prohloubil a ona byla unavená cokoli cítit. Už neměla sílu truchlit, za jeden den spatřila tři přátele mrtvé, přičemž Failona znala po celý svůj život a taková ztráta jednoduše nemůže zmizet bez smutku a slz. Přála si na okamžik vypnout celý svět a ponořit se do nekonečné tmy a ticha, kde by měla jistotu, že nikdo nezemře a nebude muset ronit další slzy. Také zlost jí ubírala energii, jednoduše bylo neuvěřitelně obtížné stále přijímat tak silné emoce, jež se neustále střídaly a braly jí chuť jít dál a nezastavovat se.

Proto šla velice pomalu, směrem, kterým odešla Aranel, dlaň měla znovu položenou na svém zranění a postupně vypínala veškeré emoce a s otevřenou náručí přijímala známý pocit prázdnoty a nicoty, který jí už dvakrát za dva dny dokázal pomoci při zdolávání nechtěné bezmoci. Úplně vytěsnila všechny které potkala, nevnímala muže, ženy, elfy, jednoduše nikoho. Až ve chvíli, kdy jí stál v cestě dřevěný vůz, na který nakládali mrtvé. Ve chvíli, kdy ho obcházela spatřila, jak na něj dva muži právě pokládali tělo hnědovlasého chlapce v potrhaném oblečení a podříznutým krkem. Nezastavila se, jen mu pohlédla do tváře, měl zavřené oči. Nepřežil to, přestože se ho pokusila zachránit, přestože jí varoval před nebezpečím a díky němu mohla kráčet tímto městem. Nezasloužil si zemřít. Elian ale nedokázala přijmout další smutek ani lítost a tak šla dál, dokud konečně nenarazila na stan, ve kterém se měl nacházet její otec.

Před ním stáli dva strážní, stejně jako Failon a Erian před jejími dveřmi. Nad touto myšlenkou jen zakroutila hlavou, už nebyl žádný Failon a Erian, jen Erian a ani to nevěděla jistě, přeci jen nehleděla do tváře všem mrtvým bojovníkům ve městě. Zastavila se několik metrů před stanem a jen se dívala na vchod. Nechtělo se jí dovnitř, vlastně si ze všeho nejvíc přála utéct někam daleko a být tam sama několik věků, ovšem to nemohla. Navíc jí všechno bolelo, konečně nyní vnímala každičké malé zranění a únavu. Po chvíli se tedy pomalým krokem vydala před a vešla dovnitř.

Stál tam její otec, kolem sebe měl několik elfů, kterým dával rychlé rozkazy a pokaždé když s některým domluvil, rychle se vydal pryč a když míjeli Elian, poklonili se. Očividně toho chtěl stihnout hodně než se setmí, což mělo být každou chvíli. Ve chvíli, kdy odešel poslední elf se svým rozkazem, se k ní otočil čelem.

,,Jsi raněná?" zeptal se okamžitě a přišel k ní. Své krví zašpiněné brnění vyměnil za tuniku, ovšem meč měl u pasu stále. Elian nic neřekla, jen sklonila hlavu a pohlédla na svůj bok, sundala dlaň z rány a poprvé se na ni pořádně podívala. Kolem ní měla oblečení nasáklé krví, ovšem nebylo to nebezpečně hluboké ani veliké. ,,Léčitele!" zavelel Thranduil ihned, co ránu spatřil. Slyšela jen rychlý pohyb před stanem. Pak jí znovu pohlédl do tváře a očima spočinul na krvavou cestičku začínající na pravé straně čela a povzdechl si. ,,Řekl jsem, že máš zůstat se mnou," prohlásil vážně. Elian znovu nic neřekla, bylo jí to jedno. Král už se nadechoval, aby něco řekl, když v tu chvíli do stanu přiběhl léčitel. Pro Elianino zklamání to nebyl Alessë, ovšem nijak neprotestovala a nechala si vyčistit jak bolavé místo na hlavě, tak obvázat řeznou ránu na boku. Alespoň trochu se jí ulevilo.

Nepromluvila za tu dobu jediné slovo, ani když se jí léčitel ptal na otázky, jednoduše mlčela a tak ztěžovala práci elfovi, který se po nějakém čase už přestal vyptávat. Všimla si, že Thranduil odešel, pravděpodobně se podívat, jak se všechno vyvíjí a co se venku děje.

,,Hotovo," prohlásil léčitel, když dočistil její ránu na čele. ,,Pokud mě nyní omluvíte, půjdu se podívat na další raněné."

Elian jen pokývala hlavou a nechala ho odejít. Ještě chvíli seděla bez hnutí na dřevěné židli u plátěné stěny a hleděla do prázdna, kdy se jí před očima zjevovala Failonova bledá tvář a nutila jí tak se stále dokola vracet k okamžiku, kdy ho našla. Neuvěřitelně to bolelo, chtěla se tedy soustředit na něco jiného, když v tom zjistila, že si ještě nesundala koženou tašku z ramene. Pomalu se tedy postavila, přehodila si popruh přes hlavu a opatrně jí položila na otcův stůl. Nyní byl její úkol dokonán, klenoty měly svého právoplatného majitele. Ovšem v tu chvíli si uvědomila, že po tom všem co se ten den stalo, nepocítila ani trochu štěstí a radosti, když se na klenoty dívala. Pevně semkla víčka k sobě a zhluboka se nadechla. Všechno bylo špatně.