Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Omlouvám se."

,,Můj pane, žádal jste si mne?" zeptal se trochu překvapený Taurion ihned po tom, co se uklonil. Stál v Thranduilově pracovně a byl zvědavý, co mu chce, když ještě ten den ráno podal všechna hlášení a od té doby se nic nezměnilo. Král doteď seděl za velikým stolem, nyní se ale postavil, byl oblečený v tunice a korunu měl položenou hned vedle vysokého štosu pergamenů, a obešel stolní desku. Stál tak přímo před Taurionem a podíval se mu do tváře velice zvláštním výrazem, jakým někoho jako byl on nikdy neobdaroval a tím ho ještě více znejistil. Královy chladné zářivé oči se najednou staly tajemnými, vypadal zadumaně, jako kdyby nad něčím dlouho přemýšlel a ani v tuto chvíli si nebyl ničím jist. Taurion pocítil nervozitu, připadal si jako kdyby se účastnil něčeho přísně tajného, ať už to pro něj bylo špatně nebo ne. Snad něco neprovedl? Rychle se snažil vzpomenou na nějakou chybu, kterou mohl udělat, avšak nic ho nenapadalo.

,,Ano, Taurione," odpověděl klidně Thranduil a nespustil z něj své uhrančivé oči. Kapitán stráže se cítil nesvůj, ještě nikdy neměl před svým králem takový strach, nedovedl ani hádat co se bude dít. ,,Dnešní odpoledne jsi trávil v přítomnosti Elian," poznamenal stále klidně a podivně tajuplně. Taurion nasucho polkl a přikývl.

,,Ano, můj pane," odpověděl trochu zmateně. Měl potřebu se obhájit, protože v tom neměl být žádný problém, vždyť to tak dělával vždy. ,,Veškeré povinnosti jsem splnil, od ranního hlášení se nic nestalo..."

,,Jsem si toho vědom," skočil mu do řeči Thradnuil, aniž by přerušil jejich oční kontakt. ,,A není na tom nic špatného. Pověz mi, co jste dělali?" zeptal se se slyšitelnou zvědavostí a nepatrně naklonil hlavu na stranu. Taurion byl každým jeho slovem více zmaten a stále si v hlavě přehrával jestli se někde nestala chyba. Král se ho nikdy neptal na jeho volný čas, vždy spolu řešili jen záležitosti důležité pro království a proto vůbec nerozuměl kam tím vším míří. Okamžitě si ale vybavil dnešní odpoledne.

,,Šli jsme se projít do zahrad," odpověděl po pravdě. Thranduil úsečně přikývl a pokynul mu tak aby pokračoval. ,,Jen...jen jsme si povídali," vzpomínal dál, když si najednou vybavil jejich zpěv, který se linul mezi stromy a květinami, pak ho ale obvinila z toho, že to zpívá špatně. Musel se pousmát, přestože mu srdce stále bilo jako o závod a stál před svým králem. ,,Nakonec jsme se dali do zpěvu, Elian tvrdila, že jsem si popletl sloku, ale nebyla to pravda," pohled měl sice stále upřený na chladnou tvář Thranduila, avšak očima jako kdyby hleděl přesně do této vzpomínky, radostně se v nich blýskalo a drobný úsměv mu nepřestával zdobit obličej. Mluvil jako k nějakému příteli, aby mu vylíčil velice šťastný okamžik, což mu v tu chvíli vůbec nedocházelo. ,,Já jsem to zpíval správně, což ji samozřejmě nahněvalo, stejně jako vždy, když nemá pravdu," tiše se zasmál. ,,Ale nakonec jsem jí utrhl tu nejkrásnější růži, jakou jsem v zahradě spatřil a zpívali jsme dál, i když každý trochu jinak," dokončil své vyprávění, které ho dočista pohltilo a vrátilo zpět do minulosti, aby si ty šťastné chvíle užil znovu. Se zasněným úsměvem se díval před sebe, oči hleděly někam daleko, zdál se nepřítomný.

Thranduil ho po celou dobu pozoroval, chvíli bylo ticho, kdy se Taurion probouzel z překrásného snu a postupně si uvědomoval kde a před kým vlastně stojí. Zastyděl se, úsměv mu rychle zmizel z tváře a trochu se vyděsil nad tím, jak se nechal unést. Zatvářil se provinile, avšak od krále pohled neodvrátil. Thranduil se zdál být stále zamyšleny, když najednou pokýval hlavou, jako kdyby na něco právě přišel, na něco důležitého, co mu Taurion nyní potvrdil.

,,Trávíte spolu hodně času," řekl nakonec klidně král.

,,Ano, můj pane."