Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Ale ty jsi princezna."

Přesně jak Elian čekala, trávit čas se svými přáteli obklopena vůní květin a venkovního vzduchu jí udělal mnohem lépe a přestože cítila stále únavu, dokázala díky ostatním elfům na chvíli zapomenout na všechno, co se stalo. Ale opravdu jen na chvilku.

Asi po hodině, co strávili v zahradách a nerušeně si povídali, přiběhl ozbrojený elf a naléhavě vyřídil Taurionovi zprávu o nečekaném výjezdu prince Legolase do lesa a že je tam velice potřebný. Kapitán stráže si nemohl se svou pozicí vybírat a tak se jen podíval na Elian, sedící vedle něho, které v tu chvíli zamrzl úsměv na tváři. Na okamžik to snad vypadalo, že by nejraději zůstal, ovšem pravděpodobně to byl jen klam.

,,Opatrujte se," řekla Elian smířená s jeho odchodem a stiskla mu ruku. Taurion se pousmál, poté se rychle rozloučil se sestrou a s elfem v brnění spěchal dovnitř. Už to nebylo tak uvolněné jako předtím, vítr, který si pohrával s vlasy a příjemně svištěl kolem uší jako by byl studenější a nikdo již nemohl nemyslet na skupinu ozbrojených elfů, vyjíždějících za zvuku troubení z bezpečné části království.

Elian si musela slíbit, že se již nebude bát. Legolas, Taurion a vlastně všichni jsou stateční a velice dobří bojovníci, kteří se vždy vrátí ať se děje co se děje. Přeci jen právě oni se pokoušeli všemi svými silami vrátit umírající domov zpět a přivést tak zeleň a zahnat všechno to odporné zlo, jež číhalo mezi nemocnými stromy. A byla jim za to velice vděčná.

,,Taky bych si přála být tak užitečná," špitla si spíše pro sebe, ovšem Elenë se toho okamžitě chytila a podívala se na svou kamarádku s menšími obavami.

,,Jak to myslíš?" zeptala se. Elian chvíli neodpovídala, s pohledem upřeným na meč, který měl Failon u pasu. V tu chvíli si představila jak s ním probodává ohavné pavoučí tělo, jež se v agonii bolesti nemůže zvednout, jak čistí les a bojuje za svůj domov. Nakonec se s vážnou tváří otočila na Elenë.

,,Chtěla bych také bojovat," prohlásila pevným hlasem. Kdyby se netvářila tak vážně, všichni by si mysleli, že jde o žert, ovšem Elian se ani trochu neusmála. Byla přesvědčena, že to je její cesta a úkol. Již nebude hledat v nekonečném změti pavučin a tmy světlo, ona ho vybojuje.

,,Ale proč?" zeptal se Erian zmateně. Všichni na ni hleděli jako by jim oznámila, že pojede na hodně dlouhou cestu někam daleko, jako by snad byla blázen. Elian si všechny tři zmatené pohledy prohlédla.

,,Chci pomoci vrátit náš domov zpět," prohlásila, jako by to bylo nadevše jasné. Tušila, že se to nikomu nebude líbit, ale přeci ji museli pochopit. Copak po tom, co se jí stalo bude dál nečinně přihlížet jak odjíždějí skupiny ozbrojených elfů a riskují život za místo, ve kterém žije i ona? Znala umění boje, vždyť ji učil ten nejlepší, uměla všechno, co by umět měla, aby se vydala tam ven a po boku ostatních se zasloužila o čistý les. Jediné co jí chybělo byly bitvy, jichž se nikdy neúčastnila a pocit bojovat o svůj život, protože vždy, když v ruce držela zbraň, se soupeřem si navzájem neubližovali.

,,Na to tu přeci máme naše bojovníky," řekl stále trochu zmatený Failon. Elian to nechápala. Proč se všichni tvářili tak udiveně a především nesouhlasně? Jak něco takového nemohou pochopit? Trochu se zamračila.

,,Já vím," přikývla, ,,a já chci být jednou z nich."

,,Ale ty jsi princezna,"připomněla ji Elenë, jako by si myslela, že to snad Elian zapomněla. Ta po své kamarádce střelila nebezpečným pohledem.

,,Legolas je zase princ," vrátila jí to stejným tónem.

,,To je přeci něco jiného."

,,Opravdu?"zvýšila hlas a znovu si všechny přeměřila očima plnýma vzteku. Nemohla uvěřit, že její nejlepší přátelé ji nechtějí podpořit v tak záslužné věci. ,,Já si tedy nemyslím, že Legolas má větší právo bojovat, než já."