Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Dokaž to."

Rozuměl jí a to pro ni znamenalo tolik, že to ani nedokázala popsat. Jak krásně se tyto dvě slova poslouchala a ještě s láskyplným objetím k tomu. Viděla v Legolasovi velikou podporu, věděla, že ji teď podpoří ať už jejich otec řekne cokoli.

Už dál necvičili, všichni se beze slov rozhodli, že je čas se vrátit zpět, přeci jen, měli o čem přemýšlet a na střílení z luku v tu chvíli neměli ani pomyšlení. Mlčky sbírali šípy pohozené na zemi nebo zabodnuté v terčích a zavolali na své koně. Elian se cítila neuvěřitelně šťastná a nedokázala zakrýt úsměv. To se ovšem nedalo říct o Arnonovi, který již od první chvíle s jejím nápadem nesouhlasil a přepadla ho špatná nálada.

,,Nezlob se," řekla mu princezna, když nasedla na Tulcëho, jenž stál vedle koně Arnona.

,,Není to dobrý nápad," prohlásil prostě a bez dalšího slova pobídl hnědáka do kroku. Kráčel tak za Legolasem a Taurionem, kteří už byli na cestě. Elian si povzdechla, poplácala Tulcëho po krku a pousmál se.

,,Nenechám si to pokazit," zašeptala si pro sebe a pomalým krokem se zařadila za ostatní. Nikdo s nikým nemluvil, přesto ale cítili, že je vše v pořádku a uvolněné a proto to nikomu nevadilo a jen si užívali přítomnost všech. Elian se nyní bála jediného a to svého otce, který ji nepochopí tak jako Legolas a který se jí v tom bude snažit zabránit. Ona ale věděla, že se za ní všichni postaví, tedy kromě Arnona, ale zrovna na jeho slově tolik nezáleželo a za to byla velice ráda. Vlastně moc nerozuměla tomu, proč s tím má takový problém.

Jak byla zabraná do svých myšlenek ani nepostřehla, že se vedle ní objevil Legolas. Dokázal se vždy tak připlížit a z ničeho nic zjevit, až jí to děsilo. Srovnal s jejím koněm krok a chvilku jen tak jeli beze slov, sledujíc cestu před sebou. Za okamžik budou zpět.

,,Půjdeme ihned za otcem," řekl po chvíli rozhodnutý Legolas a podíval se na svou sestru, jež se nepatrně zachvěla a nervozitou si skousla ret. Nejvíce se bála právě jeho, možná by raději vběhla do lesa a na vlastní pěst se postavila celému hnízdu obrovských pavouků, jen aby nemusela vést tuto konverzaci s králem. ,,Budu tam pro tebe, máš mé slovo."

Elian se pokusila o úsměv, velice vděčný.

,,Je zvláštní, že je to takový problém," zamyslela se nahlas a znovu se podívala před sebe. ,,Ostatní elfky mohou jen složit zkoušku a pokud na to mají dostatečné schopnosti, bez jakýchkoli zákazů a odrazování mohou bojovat."

,,Ty ale nejsi jako ostatní elfky," připomněl jí ihned. Elian si povzdechla. Ne, to tedy nebyla.

,,Připadám si, jako bych řešila problém, který neexistuje a je kolem něho zbytečný povyk."

,,Ale tohle je problém, Elian, nikdo nechce přijít o svou princeznu," naléhal, přestože věděl, že ji již nepřesvědčí, vlastně ani nechtěl, ovšem přál si, aby konečně pochopila, že její postavení je trochu odlišné od ostatních. ,,O dceru a sestru," dodal tiše. Elian se na něj rychle otočila, ve tváři překvapení.

,,Mluvíš, jako by jsi již stál nad mým mrtvým tělem," řekla zklamaně a nepřestávala se mu dívat do očí.

,,Také už jsem nad ním skoro stál," sklopil pohled na krk svého bělouše a promluvil tak tiše, až ho málem neslyšela. Avšak tato slova jí bila do uší, jako by je zakřičel. Na to nedokázala nic říct, v tu chvíli měla pocit, že přišla o hlas a nedokázala otočit hlavou. Hleděla na bratra s neuvěřitelným pocitem viny, který ji tížil od chvíle, kdy se probudila, ovšem nyní jako by se zdvojnásobil. Než stačila uklidnit výbuch emocí uvnitř, objevila se před nimi veliká brána s několika strážnými.