Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Samozřejmě, své slovo držím."

Nedokázala se přinutit ke klidu, dokonce i lehnout si do postele pro ni byl veliký úkol, přestože věděla, že si potřebuje odpočinout. Ještě nějakou dobu pochodovala po pokoji, tentokrát bez pohledů do zrcadla a mnohokrát si svůj plán přehrávala v hlavě. Hledala v něm jakoukoli skulinu, něco, co by pro ně mohlo být osudné a neproveditelné, ovšem po nespočetném opakování si jednotlivých kroků se utvrdila v tom, že by je nemělo nic takového čekat. Oddechla si, přemlouvala se k odpočinku a myslela na svou rodinu a přátele, kteří to všechno budou chápat jako zradu. Kdyby tak věděli, pomyslela si zklamaně, kdyby tak věděli, že to dělá pro ně.

Nakonec si dokázala na několik hodin lehnout a v elfím spánku bloudit překrásnou zelenou krajinou, což pro ni bylo jako osvobození z klece plné strachu a svazujícího očekávání. Čas se jí najednou neuvěřitelně vlekl, jako by čekala snad sto let, než se konečně začalo rozednívat. V tu chvíli už nemohla jen nečinně ležet, oblékla se do oblečení, které nosila do lesa, na opasek si připevnila meč, přes rameno si přehodila toulec plný šípů a nezapomněla na svůj oblíbený luk. Všechno dělala tak rychle, jako by právě za branami stála celá armáda skřetů, která jen čekala na její příchod. Možná kdyby to tak opravdu bylo, nebyla by tak nervózní, jako nyní.

Když se přesvědčila, že má všechno, postavila se před zrcadlo a zahleděla se na sebe. Uvědomila si při tom, jak často to dělávala, až jí to trochu děsilo. Mluvila se svým odrazem, přesvědčovala se díky němu, jestli dělá správně nebo naopak co dělat nemá, vlastně se k tomu kusu skla chovala jako k Elenë. Ano, vždyť to s ní se vždy radila co je správné, ovšem najednou tu nebyla a tak měla jen sebe, mohla se spolehnout jen na své srdce a hlavu. Při té myšlence posmutněla, vlastně si najednou připadala sama, za chvíli ale opravdu bude, sama mezi trpaslíky, kteří ji nenávidí a ona nenávidí je. Povzdechla si a zkontrolovala svůj odraz.

Vlasy měla spletené do jednoduchých copů, jen aby jí nepřekážely a na hlavě jako vždy svou stříbrnou čelenku. Na okamžik se zamyslela. Chtěla si ji vlastně vzít? Proč by měla? Nebude tak budit zbytečnou pozornost? Ale od té doby, co ji dostala bez ní neopustila svůj pokoj, ještě nikdy a ani si nemyslela, že by tento okamžik někdy nastal. Velice pomalu k ní zvedla ruku a silně ji stiskla. Pak ji sundala, pevně ji svírala oběma rukama a nespustila z ní oči. Bylo velice zvláštní uvažovat o tom, že ji tu nechá a vyjde ven bez matčiny vzpomínky. Vlastně ani nevěděla, proč jí to napadlo, jednoduše vnímala změnu v přicházejícím dobrodružství, kde na něco takového není místo, kde se všechno může pokazit a ona nechtěla, aby s ní byla i část její matky, až se to stane, až zradí svého otce. Ano, to bylo ono.

Třásla se jí ruka, když čelenku pokládala na stůl a ještě několik minut stála na místě a pozorovala ji, snad aby se s ní rozloučila.

,,Jdu pro tvé klenoty, musím to udělat," zašeptala, ,,omlouvám se," věnovala poslední pohled osamocené čelence a rychlým krokem se vydala z pokoje. Stále měla pocit, jako by jí něco chybělo, jako by neměla kousek sebe, ale vracet se nechtěla, tak to bylo správné.

Ovšem první překážka se objevila ihned za dveřmi. Ani za sebou nestačila zavřít, když před sebou spatřila kráčet jejím směrem Failona a Eriana. Jak na tyto dva strážné mohla zapomenout? Vždyť měli službu téměř každý den a tento nebyl žádnou výjimkou. Zhrozila se, ale pokoušela se vypadat jako by se nic nedělo, falešně se usmála.

,,Paní Elian, kam jdeš takhle brzy?" zeptal se zvědavě Failon, když k ní oba přišli. Elian se nadechla, aby něco řekla, ale slova jako by se nedokázala dostat ven. Jejich oči jí naháněli strach.

,,Stalo se něco? Vypadáš nějak jinak," řekl Erian a nakrčil při tom obočí. Oba si ji pozorně prohlíželi.

,,Ano, kde máš svou překrásnou čelenku?" podivil se Failon. ,,Snad nebyl den, kdy bych tě viděl bez ní."