Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Jde o krále, vašeho otce."

Legolas zaklepal na dveře a bez vyzvání vešel dovnitř. Nacházel se na ošetřovně, kterou měl pod velením Alessë, jež právě drtil jakési bylinky. Celou místností se linula uklidňující vůně. Princ se zhluboka nadechl a na chvilku zavřel oči.

,,Můj pane?" zeptal se Alessë a vzhlédl od rozdělané práce. Legolas okamžitě otevřel oči a ocitl se znovu ve smutné realitě. Přišel blíž k léčiteli a podíval se na něj zoufalým pohledem. Celé tři dny neodpočíval, byl znavený a měl strach, jelikož každou chvíli očekával sestřin poslední výdech. To se ale již třetím dnem nestalo a on potřeboval odpovědi.

,,Jak je možné," začal zlomeným hlasem, ,,že ještě žije?"

Alessë chvilku nic neříkal a uklízel několik dřevěných nádob do polic. Pak se opřel o desku stolu a dlouze se na Legolase podíval.

,,Je možné, že v sobě ještě hledá důvod k radosti, pane," odpověděl. ,,Ovšem když nevíme, co přesně ji trápilo..." nechal větu nedokončenou a sklopil své modré oči k zemi. Sám nebyl sto si odpočinout a atmosféra v království mu nepomáhala. Celé dny a noci se zpívali písně pro princeznu hvozdu, nikdo neodpočíval.

,,Víme, co to bylo," prohlásil Legolas, pak ale zakroutil hlavou. ,,Ale něco nám tajila, nešlo jen o nemoc lesa."

,,Pak to pravděpodobně již nezjistíme," zašeptal Alessë. Princ se zhluboka nadechl. Chtěl ještě něco říct,když v tom někdo zaklepal na dveře. Stejně jako on nečekal na vyzvání a vtrhl dovnitř. Byl to Taurion.

,,Můj pane, všude jsem vás hledal," začal naléhavě. Legolas nakrčil obočí.

,,Co se stalo, Taurione?" zeptal se, když v tom jako by mu někdo vrazil nůž přímo do srdce. ,,Je snad...?"

,,Ne, není, můj pane. Elian žije, ovšem je tu jiná věc."

,,Tak mluv," vybídl ho nedočkavě. Taurion k němu přešel blíž a podíval se mu přímo do očí.

,,Jde o krále, o vašeho otce. Zažil jsem jeho smutek, tenkrát po smrti naší paní. Neumíte si představit jak moc jsme se tehdy báli a teď," zhluboka se nadechl a zakroutil hlavou. ,,Viděl jsem to v něm, ten hluboký žal, který nikdy nezmizí, který může způsobit hrozné věci."

Legolas věděl, že až Elian naposledy vydechne, bude to pro všechny neuvěřitelná rána, přestože se to očekává. Především ale pro něj a pro krále, který musí být nadále schopný panovat tak jako doposud, především teď, kdy je všude nebezpečí. Chápavě pokýval hlavou.

,,Promluvím s ním," řekl a pomalý krokem odešel. Věděl, kde otce hledat, již tři dny byl na tom samém místě. Také by tam chtěl sedět, ovšem bál se setkat s Thranduilem. Stranil se mu, nechtěl ho vidět, protože nevěděl, jak by reagoval. Měl vztek, ale na druhou stranu si jen přál, aby si mohli říct pár uklidňujících slov. Nevěděl co dělat, jak být schopný všechno tohle ustát. Miloval svou sestru a nedokázal si představit život bez její přítomnosti. Bylo mu z toho úzko a ještě než vkročil do chodby, opřel se rukou o stěnu a snažil se popadnout dech.

Král Thranduil čekal, že se Legolas objeví, vlastně se divil, že ještě nepřišel, ovšem byla to jeho volba a tak zůstal u své umírající dcery. Po dlouhých třech dnech a nocích na ni chtěl promluvit. Bál se, jako by snad její stav mohl ještě zhoršit. Připadal si jako ten nejhorší otec a nechtěl nadělat ještě větší škodu.

,,Elian, musíš skočit!" zavolal na malou dívenku se zlatými vlasy, která stála na větvi vysokého stromu a pevně se držela zelených listů. Všude byl klid, ptáčci zpívali a Zeleným hvozdem prostupovaly hřejivé sluneční paprsky. ,,Tak jako Legolas!"