Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Prosím, už ne..."

Pomalu kráčela zpět do města, hlavu měla skloněnou k zemi a jen pozorovala jemný sněhový poprašek pod ní. Cítila se podivně prázdně, stejně jako tehdy když seděla zamčená v cele Ereboru, kdy už neměla slzy, které by mohly ven a byla bez naděje. Nyní měla stejný pocit nicoty, jako by s Kilim a Filim zemřel i kus jejího dobrodružství protkaného nebezpečím, úkolem, ale i přátelstvím. Všechno hezké a dobré z výpravy Thorina Pavézy bylo najednou pryč, stejně jako dva bratři.

Po dlouhé době chůze konečně pohlédla před sebe, viděla poničené město a doléhalo k ní spousta různých hlasů a rozkazů. Bylo po bitvě, všichni skřeti leželi mrtví na zemi v kalužích krve nebo zbaběle utekli, když zjistili, že nemají šanci zvítězit. Když vkročila za bránu města, rozhlížela se kolem, lidé i elfové hledali raněné, poznávali mrtvé a naříkali, když objevili někoho blízkého. Pokoušeli se zachránit co se dalo, pomáhat umírajícím v jejich posledních chvílích a začít odklízet mrtvá těla, ať už byla číkoli. Elian je všechny beze slova obcházela, překračovala těla, krev a u nikoho se nezastavovala. Chtěla okamžitě pryč a jediné, co jí v tom bránilo byly schované klenoty.

Konečně se dostala k onomu domu a okamžitě se vydala ke známému místu, ulevilo se jí, když ho spatřila ve stejném stavu jako když ho opouštěla. V téhle části moc lidí nepotkala a byla za to ráda, přestože v tuhle chvíli už se nemusela bát, že jí u skrýše někdo uvidí, vlastně jí bylo úplně všechno jedno. Pomalu si klekla, držela se při tom za řeznou ránu a na okamžik zavřela oči, když ucítila známou bolest v hlavě. Pak je znovu otevřela, volnou rukou brala kámen za kamenem a pokládala je vedle sebe, dokud nenarazila na koženou, špinavou tašku. Rychle ji vytáhla a otevřela. Všechno bylo na první pohled v pořádku a neponičené, oddechla si, přehodila si jí přes rameno a opatrně se postavila.

Pak se ohlédla kolem, viděla známé skřety, které zabila, místo, kam jí jeden z nich odhodil a meč chlapce, jenž stále ležel na tom samém místě. Pomalu k němu přišla, chvilku na něj hleděla a pak se podívala do ulice, kterou se chlapec vydal na útěk. Bylo tam méně lidí než kudy šla předtím a přestože netušila, jestli se tudy někam dostane, její kroky zamířily právě tam. Ohlížela se všude kolem, slyšela hlasy, ale nevnímala jejich význam. Přímo před ní klečela nějaká žena u těla zakrváceného těla muže, pravděpodobně milovaného, a svíjela se pod náporem vzlyků, hladila ho po bledé tváři, naříkala a prosila ho, ať se vrátí zpět. Elian se nezastavovala, jen letmo se na ženu podívala a co největším obloukem ji obešla. Necítila nic.

Dostala se na prostorné místo s rozbořenou fontánou, nepoznávala to tu a tak se rozhlédla na všechny strany. Nikdo tu nebyl, přestože mrtvých tu leželo dost. Udělala pár kroků vpřed, pláč ženy pomalu ustával a všechno upadlo do ticha. Pak sklopila hlavu k zemi a pohlédla na několik mrtvých elfů ve zlatavém brnění, pod nimiž se nacházely krvavé šmouhy. Udělala k nim další krok,už je chtěla překročit, když v tom se zastavila a vytřeštila oči. Měla pocit, jako by její srdce vynechalo několik úderů, když pohlédla na elfa ležícího na břiše, s temnými vlasy jako sama noc, které mohly patřit jen jedinému elfovi, kterého znala. Nasucho polkla, znovu pocítila neuvěřitelný strach a zoufalství z další možné ztráty.

Pomalu k němu přišla, klekla si vedle těla a zhluboka se nadechla. Třásla se po celém těle. Nechtěla to zjistit, nechtěla vědět jestli je to on, to by raději žila v nevědomosti, než aby nyní poznala jeho tvář. Ovšem nemohla jinak, třesoucí se rukou uchopila elfovo rameno a pevně ho stiskla. Srdce jí bilo jako splašené, cítila ho ve spáncích, v hlavě jí bolestivě pulzovalo a na ránu na boku tlačila tolik, až jí to způsobovalo další bolest.

,,Prosím..." zašeptala zoufale. ,,Prosím, už ne..."

A pak ho otočila na záda. Vykřikla překvapením a dala si ruku před ústa, když pohlédla do tmavých očí svého přítele Failona. Vypadal úplně stejně jako jindy, jen jeho oči hleděli někam do daleka, skrze všechno až do nebe a v krku měl krvavou řeznou ránu, jež mu způsobila jasnou smrt. Elian nemohla popadnout dech, sýpala a pokoušela se zhluboka dýchat, avšak místo toho se jí z hrda dostávaly jen vzlyky. Kroutila hlavou, dlaň měla stále před ústy a vyděšeně hleděla na známou tvář.