Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Vždycky."

,,Dobře."

,,Dobře?" podivila se zmatená Elian. Hledala jakékoli znamení, že si jen dělá legraci nebo dává planou naději, ale chystá se z ní udělat jen blázna. Taurion však seděl klidně na posteli ve svém pokoji s nohou opřenou o židli a přikývl.

,,Dobře," zopakoval. ,,Nechci říkat, že se mi to nelíbí, protože nelíbí," povzdechl si.

Elian seděla vedle něj a ohromeně na svého přítele hleděla. Byl první, který se s ní nedal do hádky, který věřil, že je toho schopna a že to zvládne.

,,Znám tě moc dobře, abych věděl, že tě nic nezastaví. Pokud se na to podívám z hlediska mého postavení a opomněl kdo jsi, ihned bych tě do své skupiny zařadil. Jsi rychlá, nenápadná a bojovat umíš opravdu výborně," mluvil k ní s vážnou tváří, jako by ji opravdu vybíral mezi své bojovníky a každou chvíli se měla dostavit se zbraní ven. Elian celá zářila a ani nedokázala vyslovit svou vděčnost za jeho pochvalná slova. ,,Moc dobře ale víš, že toto rozhodnutí je na někom jiném," připomněl. V tu chvíli jí zmizel úsměv z tváře. Měl pravdu.

,,Ale můžeš mi pomoci je přesvědčit, pokud jim řekneš přesně to, co teď mně," vyhrkla s nadějí. Toto byl její záchytný bod, kterého se pevně držela a nehodlala ho pustit. Taurion jí dal naději si splnit cíl. Nedokázala skrýt své nadšení, stejně jako již dál nemohla sedět v klidu a tak se postavila a přesně jako měl ve zvyku její otec, začala pochodovat sem a tam po místnosti.

,,To samozřejmě ano," souhlasil, ,,ovšem nevím, jestli mé slovo bude mít takovou váhu. Jindy možná, ale pokud jde o..." větu nechal nedokončenou a při tom nespustil oči z princezny. Dokázal si ji představit bez šatů, vždyť když spolu trénují nebo jedou na vyjížďku je nenosí, ovšem jak jde se skupinou proti velikým pavoukům nebo ještě hůř, tlupou skřetů?

,,Určitě ano, věřím tomu,"podívala se na něj s úsměvem. ,,Ale nejdřív se ti musí zahojit zranění."

,,To přeci nic není," namítl s mávnutím ruky.

,,Kdyby to nic nebylo, už bychom proti sobě stáli s mečem," prohlásila vážným tónem. Hleděli na sebe s kamennou tváří, ale po chvilce se dali oba do smíchu. Přátelského a upřímného, který již dlouho neslyšeli.

Když se ten večer procházela královstvím, dobrá nálada se jí držela, jako by snad nikdy neměla odejít. Všechny, které potkala s radostí obdarovala zářivým úsměvem a ostatní jí ho rádi opláceli. Pak se ale přistihla, že automaticky míří k zahradám, kam chodívala velice často za svou kamarádkou. Po nepříjemné výměně názorů s ní ještě nemluvila a nechtěla, aby to mezi nimi tak zůstalo. Především, když právě její bratr měl opačný názor. Rozhodla se tedy usmířit.

Vkročila do místa krásných květů a nikdy nekončící vůně, kterou měla spojenou právě s Elenë. Neviděla ji tam. Vydala se tedy dál spletitými uličkami a místo obdivování květin se soustředila právě na ni. Když už byla přesvědčena, že svou kamarádku nenajde a chtěla se otočit k odchodu, konečně ji spatřila. Seděla na nízké zídce se zavřenýma očima a bez hnutí. Vypadala jako socha. Elian se podivila, že jindy tak energická a hlasitá elfka dokáže být tak klidná. Pomalu si před ni stoupla a natahovala ruku, aby se dotkla jejího ramene. V tu chvíli Elenë otevřela oči a samým leknutím přepadla dozadu. Elian nedokázala dělat nic jiného, než se hlasitě smát.

,,Jsi v pořádku?" zeptala se stále se smějící princezna, když jí pomáhala se zvednout. Elenë se nejdřív mračila, ovšem ve chvíli, kdy se podívala do pobavené tváře Elian, nedokázala se dále zlobit a dala se do hlasitého smíchu.