Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Přišel jsem k vám s nabídkou."

Dny jí splývaly, v té nekonečné tmě nedokázala poznat jestli je den nebo noc, jak dlouho už je zavřená v malé, chladné cele a kolik slz už vyplakala. Každou chvíli se cítila hůř, zlomeně a nedůležitě. Nikdo za ní za tu dobu nepřišel, nikomu za to nestála. Ani Kilimu, Filimu, Bofurovi...a to je považovala za přátele, ano, po tom, co spolu prožili v Jezerním městě jí přirostli k srdci a nyní jí poslední bytosti, o nichž si mohla myslet, že by jí ještě nezavrhly, se ani na chvíli nepokusili osvobodit ji ze spárů samoty.

V kožené tašce měla stále dva lembasy, které postupně ujídala, přestože pocit hladu bylo to poslední na co myslela. Každou chvíli čekala kroky, bála se toho okamžiku, kdy uslyší otevírání mohutných dveří a znovu spatří Thorina, jehož jediný důvod návštěvy bude použít ji ve svůj prospěch a proti jejímu otci, který každou chvíli určitě přijde. Bála se toho okamžiku, věděla, že dříve nebo později nastane a ona tak zjistí, jestli jí král ještě vůbec chce vidět. Silně o tom pochybovala. A to jí nutilo k dalšímu unavujícímu pláči.

Právě když ztrácela sílu k dalšímu návalu vzlyků, konečně to zaslechla. Se skřípěním se otevíraly dveře, v tu chvíli jejím tělem projela vlna neuvěřitelného strachu, měla pocit jako by její srdce vynechalo úder, když se dveře zabouchly a jediné co se ozývalo, byly kroky. Okamžitě si setřela slzy z tváří a pokusila se v sobě najít poslední známky hrdosti a neporazitelnosti, což se jí podařilo jen tak tak. To poslední co chtěla bylo, aby se za ní otec ještě přede všemi styděl pro její selhání.

Kroky byly čím dál blíž, postavila se, stoupla si co nejblíž ke mřížím, kterých se chytla a se zatajeným dechem čekala.

,,Elian?" uslyšela příjemný hlas, který jí v tu chvíli připadal jako ta nejhezčí píseň. Pocítila teplo na hrudi, která se jí ještě před okamžikem svírala úzkostí a více s přimáčkla k chladným mřížím.

,,Bilbo?" oslovila hobita do ticha. Bilbo zrychlil tempo a než se nadála, už stál před její celou, malý, drobný, avšak vypadal jako kdyby nosil všechny starosti světa. I přes jeho očividnou únavu a frustraci byla neuvěřitelně vděčná že ho vidí. ,,Co tu děláte?" zeptala se překvapeně. Bilbo k ní vzhlédl a pousmál se, přestože bylo zřejmé, že nic z toho co jí přišel sdělit, nic na dané situaci, není úsměvné.

,,Já...chtěl jsem vám říct, že je mi to moc líto..." začal upřímně a ohlédl se, aby se ujistil, že jsou sami. ,,Pokoušeli jsme se Thorinovi domluvit, ale je to beznadějné," zklamaně kroutil hlavou a podíval se jí do zarudlých očí. Elian nechápavě nakrčila obočí.

,,Kdo se pokoušel?" zeptala se zmateně.

,,Fili, Kili a Bofur přeci," odpověděl, jako by to bylo nadevše jasné a tentokrát se usmál se vší upřímností. ,,Copak jste si myslela, že se k vám otočili zády?"

,,Vlastně ano," připustila popravdě a také se donutila k úsměvu. Tak moc se jí ulevilo, když to slyšela. Opravdu na ni nezanevřeli, opravdu jsou to přátelé. Pak nastala chvíle ticha, kdy se Bilbova tvář znovu měnila na tu ustaranou a nevyspalou. Elian se také vrátila do pochmurného okamžiku a povzdechla si. ,,Opravdu, proč jste přišel?" zeptala se ho znovu a vážně. Hobit si odkašlal, ještě jednou se ohlédl a nakonec se chytil jedné mříže, snad aby to vypadalo, že je jí blíž.

,,Ta nemoc," začal šeptat, ,,jak špatné to může být? Začíná se to zhoršovat. Celé dny hledají Arcikam. Dokonce začal obviňovat své přátele z jeho krádeže...Vy o tom něco víte, že?" zeptal se naléhavě. Elian pomalu přikývla. Čekala, že se něco takového bude dít a o to víc si nyní připadala jako větší vězeň.

,,Vím a to co mi říkáte se mi vůbec nelíbí, Bilbo," přiznala sklesle. ,,Může to být velice špatné. Ani si neumíte představit co by se mohlo stát. Obyvatelé Jezerního města budou žádat svůj podíl, můj otec..." zadrhl se jí hlas, na okamžik se odmlčela a nevědomky zpevnila stisk mříží. ,,Thorin jim nebude chtít dát jedinou minci, sám jste ho slyšel. Dojde k boji, bude se umírat."