Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Po tom všem."

,,Odjíždíš? Vždyť jsi se nedávno vrátila," zhrozila se Elenë, celým tělem se otočila na svou kamarádku, která seděla na zídce vedle ní a věnovala jí vyčítavý pohled. Elian se tvářila sklesle, pokud něco opravdu nechtěla, tak nahněvat ji, když spolu znovu našly řeč, avšak byla rozhodnutá.

,,Ale kam chceš jet?" zeptal se ihned Erian, sedící vedle ní z druhé strany, zklamaným a překvapeným tónem a nedal jí tak možnost odpovědět Elenë. Princezna, která se vedle něho necítila vůbec dobře, se na něj nepodívala, nedokázala to a cítila se nervózně. Její sklíčenost a pocit viny z toho, že je na nějaký čas opustí se ještě prohloubil s hrozivými myšlenkami na Failona. Měla ze sebe hrozný pocit, když mu byla tak blízko a předstírala, že se nic neděje, že je úplně v pořádku s ním mluvit jako by se nic nestalo, zatímco ona byla vrah jeho přítele.

,,Do Lothlórienu," odpověděla s pohledem upřeným před sebe. Seděli v zahradě, všude voněly květiny různých barev, především díky pečlivosti Elenë, a začínalo se stmívat. Dlouho se odhodlávala jim tuto novinu povědět, několik celých dní, které trávila jako obyčejně v lese, ve dne i v noci a pokoušela se pro to najít odvahu, stejně jako stále přemýšlela nad omluvou pro Tauriona. Nakonec usoudila, že bude nejlepší se omluvit ve chvíli, kdy mu oznámí svůj odjezd.

,,Jak dlouho tu nebudeš?" ptal se dál Erian. Jeho hlas jí způsoboval bolest na srdci, když k ní doléhal v tak přátelské podobě. Povzdechla si a pokrčila rameny.

,,Není to poprvé, kdy odjedu na delší čas," poznamenala, jako kdyby jim vyčítala jejich zklamání. Oba dva se na ní podívali, přestože sama hleděla jen před sebe a sledovala tak, jak se ze zahrady vytrácí poslední světlo.

,,To není, ale vždyť jsi se teď vrátila," zopakovala Elenë v pokusu přesvědčit jí, aby zůstala. Nikdy dřív, kdy se Elian chystala na nějakou cestu, jí nikdo z jejích přátel v ničem nebránil a nedával najevo žádný nesouhlas a najednou to bylo jinak, nerozuměla tomu. ,,Navíc stejně většinu času trávíš někde pryč, s námi prohodíš pár slov a i o těch několik minut tvé přítomnosti nás ochudíš," prohlásila vyčítavě, s naléhavostí na její svědomí. Elian svěsila ramena, už tak cítila dost viny a oni jí dávali další důvod se cítit ještě hůř a zpytovat svědomí kvůli jejímu útěku. Ruce měla složené v klíně, sklopila k nim hlavu a pohrávala si s prsty, jako kdyby seděla před soudcem, který jí diktoval všechny prohřešky, které napáchala a čekala na vyslovení trestu.

,,Já se omlouvám, opravdu mě to mrzí, ale..."

,,Je to kvůli Taurionovi?" vyhrkla z ničeho nic ostře Elenë, naklonila se, aby mohla své kamarádce pohlédnout do tváře, na níž padal stín a poposedla si k ní ještě blíž. Elian byla zaskočená, okamžitě k ní vzhlédla a podívala se jí do tmavých, zvědavých očí.

,,Taurionovi? Co se stalo?" zeptal se překvapený Erian, který nevěděl nic o jejich hádce. Neřekla mu to, neříkala mu nic a po této otázce jí přeběhl mráz po zádech. Právě při tom, kdy na ni Taurion křičel si uvědomila jak špatná je a že svou sobeckostí zabila Failona, což bylo něco, co v blízkosti Eriana nedokázala probírat.

,,Pohádali jsme se," odpověděla tiše. Stále se na něj ale nepodívala, bylo to až moc těžké. ,,A ne, není to kvůli němu," zalhala. Samozřejmě, že za to mohl on, vždyť bez jeho křiku by si nikdy neuvědomila co všechno způsobila a právě pro tyto informace se rozhodla odejít. A Elenë jí nevěřila, viděla jí to v očích, ale neřekla nic.

,,Mrzí ho to," špitla upřímně a položila jí ruku na rameno. ,,Vidím to na něm. Neustále se mračí, od té chvíle jsem neviděla jeho úsměv, je jako omámený, jako kdyby byl zavřený v jiném světě, temnějším a plným bolesti."