Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Čeho nejvíce lituješ?"

Měla plán. Přišel jí na mysl ve chvíli, kdy se vydala projít do lesa, sama jen se svými myšlenkami a poslouchala zvuky přírody. Již několik dní byl Temný hvozd bez svého prince a Elian se pokoušela zaplnit prázdno, které jeho odjezd způsobil, procházkami venku, kde trávila veškerý čas, bez ničí přítomnosti. A přesně v okamžik, kdy vyšplhala na tu nejvyšší větev stromu a měla výhled nad všemi korunami a barevnými listy, se rozhlédla daleko, opačným směrem než kterým stála Osamělá hora a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Tam někde v dáli, kde by nemusela každý den čelit strachu z toho, že někoho potká, že se s někým pohádá a kde jí nic nebude připomínat padlé elfy, by mohla chvilku pobýt, v klidu a nějak se smířit sama se sebou a svým zklamáním.

Tento nápad zapůsobil jako světlo v černočerné tmě, která jí obepínala. Byla to věc pro lepší a nový začátek a chytila se té myšlenky velice pevně, ani na chvilku se jí nepustila. Bez mrknutí hleděla do dáli a představovala si sebe, jak sama jede světem, poznává místa, kde už byla a nachází nová a neznámá. Bez výpravy a nějakého cíle. Líbila se jí taková představa, možná by se pak mohla nadechnout čistého vzduchu, kde není žádné napětí ani dusno, jako tady, kde všechny zklamala. Nikdo tam venku by to nevěděl, nikdo by ji nesoudil.

Toho dne se vracela s novou nadějí, možností dát alespoň něco do pořádku a ihned zamířila ke svému otci, aby mu své přání prozradila. Měla toho plnou hlavu, adrenalin jí pulzoval v žilách, po dlouhé době zase cítila energii a chtíč něco udělat, tentokrát konečně záslužného. Vždyť by tak nemohla nikomu ublížit, kdyby na nějaký čas odjela. Pomyslela na Elenë, Eriana i Tauriona. Její kamarádka k ní přišla hned ten den, kdy Legolas odjel s otázkou, zda se mezi ní a Taurionem něco nestalo, protože to na něm poznala.

,,Pohádali jsme se," odpověděla jí po pravdě. Nechtěla lhát. Elenë si povzdechla a bezmocně zakroutila hlavou.

,,Opravdu mě o mrzí, i jeho to určitě mrzí. Vždyť jste k sobě měli tak blízko," říkala s nakrčeným obočím, jak se snažila přijít na důvod jejich chování a sporu. Nedávalo jí to smysl, což bylo očekávané, ale Elian na to nechtěla myslet, pokud Taurion bude chtít, všechny podrobnosti své sestře řekne sám. Jen nechtěla, aby z toho vyšel on jako ten špatný.

,,Je to jen má vina," přiznala tiše a pohlédla jí do tmavých očí, které se tolik podobaly těm jeho. Zmátla ji, avšak pro ní bylo podstatné jen to, že ta všechno může ona, nikdo jiný. ,,Omluvím se mu, jen potřebuji nějaký čas."

A opravdu se mu omluvit chtěla, jen ještě nevěděla jak. Nedokázala najít ta správná slova, žádná totiž nebyla dostatečně silná, aby alespoň trochu vysvětlila její chování a donutila ho zmírnit jeho nenávist k ní. Nečekala, že by jí odpustil a už vůbec si nemyslela, že by k sobě našli cestu tak jako dřív. Nad tou představou vždy pocítila neuvěřitelný smutek. Mohla si za to ale sama, jako za všechno ostatní. Nepotkávala ho, naštěstí, nevyhledávala ho, protože ještě nevěděla co by mu řekla a bála se ho někde zahlédnout.

Za Erianem také nechodila, svědomí jí to nedovolovalo. Nesnesla by pocit být vedle něj a usmívat se v jeho přítomnosti, když právě ona byla ten vrah, který mu zabil přítele. Cítila se až moc provinile a přesně proto byla celé dny a někdy i noci v lese.

Rozvážně kráčela chodbami, osvětlenými loučemi a nikoho nepotkávala, právě proto, že v této části se nikdo moc nezdržoval. Byla za to ráda. Tuhle dobu se už venku jistě stmívalo a nemohla se dočkat, až se tam zase vrátí a na bezmračné obloze bude pozorovat hvězdy. To dělala velice ráda. Ještě předtím však potřebovala mluvit s králem a tak když se zastavila před dveřmi jeho pokoje, kam opravdu moc často nechodila, vlastně skoro vůbec, neváhala a hlasitě zaklepala.