Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Bez váhání, můj pane."

Pokud něco opravdu nečekala, bylo to tohle. Jít s mečem proti svému otci a ukázat mu tak, jak moc je schopná. Nedokázala se pohnout, nedokázala ze sebe vydat jediné slovo, jen vnímala napjaté ticho v rozlehlé místnosti, které jí pulzovalo v uších. Nikdy s otcem nebojovala ani necvičila tak jako Legolas, ale tohle bylo ještě něco jiného než obyčejné učení nebo trénování, tohle byla zkouška, kterou musela složit.

,,Jsi připravená mi dokázat, že jsem se mýlil?" zeptal se tichým hlasem, který se ovšem tolikrát odrazil od stěn, až působil neuvěřitelně silně a hlasitě. Hleděl na ni velice vážně a tvrdě, jako by ona byla jeho žačka, která mu musela potvrdit, že se vše potřebné naučila. Elian nasucho polkla, pevně sevřela rukojeť svého meče a rychle přikývla. Musela se uklidnit, pokud chtěla uspět. Zhluboka se nadechla a vydechla. Přestala vnímat přítomnost Tauriona i Legolase, která ji ovšem dodávala odvahu a byla vděčná za to, že tu jsou.

Nespustila oči z těch otcových, jen koutkem oka zahlédla, jak se Legolas připojil k Taurionovi na okraj místnosti a něco mu šeptal. I to se ale pokusila vytěsnit, aby se mohla všemi smysly soustředit na svého "protivníka" a dala do toho všechno. Udělala pár kroků doprostřed, kde stál král a pokusila se při tom uklidnit roztřesené nohy. Každou chvílí se přibližovala a cítila, jak jí v žilách pulzuje adrenalin, jež vytěsňuje strach i nervozitu. Musela se smířit s úkolem, který jí zadal a přijmout ho se všemi následky.

Když oba stáli dostatečně blízko u sebe, pomalu se připravili a zvedli své meče výš, rozkročili nohy a nepřestali si hledět do očí. Ani jeden v nich neměl slitování, či náznak jakéhokoli pouta, které mezi nimi bylo a jediné co dávali najevo, byla odhodlanost a očekávání.

Jako první udělal pohyb král, čímž Elian velice překvapil a ona se proto musela zaklonit a zastavit tak ostří meče, které k ní mířilo. Jako ozvěna se síní rozlehl zvuk kovu, bijícího o sebe. Elian se ihned vzpamatovala, schovala své znepokojení a okamžitě se s odstrčením otce narovnala. Nyní už věděla, že jejich souboj začal a musela očekávat cokoli. Úder mu se vší silou vrátila, ovšem Thranduil ho s lehkostí zastavil a znovu zaútočil. Tentokrát už ale byla připravena a nenechala se znovu zastrašit.

Pohybovali se s lehkostí, jako by vůbec nestáli na zemi pokryté hlínou a všechno bylo neuvěřitelně přirozené. Elian bojovala ze všech sil, přestože jí otec převyšoval a její síla se stou jeho nemohla rovnat. Několikrát skončila na zemi, ale ihned se zase zvedla a útočila jak jen mohla, krčila se, uhýbala, blokovala veškeré jeho výpady a cítila, jak její zlaté vlasy vlají v rychlosti jejích pohybů. Byla zadýchaná, což se rozhodně nedalo říct o králi, který vypadal, jako by právě začal, přestože jejich boj trval už pěknou chvilku, kterou Elian vnímala jako věčnost. Cítila, jak jí dochází síly, ale do každého úderu dávala veškeré své přesvědčení o tom, že na to má a dokazovala tak svou odhodlanost.

Připadala si před ním tak drobná, jako by měla vyhrát nad tím nejlepším z nejlepších a ona byla jen náhodný terč pro jednoduché odstranění. Každou další minutou věděla, že už to dlouho nevydrží a že výhra je v nedohlednu. Smířila se s tím, že ho neporazí, to věděla již na začátku, vždyť král byl ten nejlepší a ona se jen stěží dokázala dál bránit jeho útokům. Sama již neútočila, jen s posledními silami blokovala jeho ostří, které se čím dál tím více blížilo jejímu tělu. Skoro ležela na zemi, ovšem král stále pokračoval se stejnými pohyby a nepolevil. Nakonec už se neudržela, po několikáté spadla do hlíny, ovšem tentokrát už neměla na to se zvednout a pokračovat dál. Jen vystrašeně hleděla na ostrý konec zářícího meče, který jí mířil přímo na splašeně bijící srdce. Zhluboka dýchala a zvedla hlavu, aby se mohla podívat do tváře svému otci. Vypadal klidně, přestože slyšela jeho zrychlený dech. Hleděla mu do chladných očí, které propalovali ty její, plné očekávání a možná i zklamání ze sebe sama.