Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Je to tady, číhá tu nějaká nemoc."

,,Co...co tady děláš?" zeptala se překvapeně a hlas se jí při tom třásl. Nedokázala se nijak přetvařovat, neměla sílu si hrát na silnou a bezstarostnou, jelikož si před ním připadala jako úplný opak, jako ta nejmenší a nejslabší osoba na světě. Jeho tvář vypadala jako vytesaná z kamene, bez špetky náznaku jakékoli emoce a v jindy přátelských očích spatřila neprostupnou stěnu, za níž neviděla. Nedokázala rozpoznat co si myslí ani co cítí a o to pro ni bylo těžší před ním stát.

,,Přišel jsem za tebou, najít tě," odpověděl ledově klidným hlasem a hleděl jí při tom přímo do očí. Elian se třásly ruce, bála se ho, poprvé se bála svého bratra, jeho názoru na ní a především slov. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale nevěděla co, jako by přišla o hlas a tak je znovu zavřela.

,,Elian!" slyšela za sebou Filiho volání. Chtěli se vydat na cestu, ona také. Jen na okamžik se otočila, aby jim tak dala najevo, že potřebuje ještě chvíli, zatímco Legolas je propaloval nebezpečným, vražedným pohledem a poprvé si všimla náznaku nějaké emoce, přes tvář se mu mihl stín hněvu. Nasucho polkla.

,,Proč?" zeptal se ostře, přestal skrývat svou zlost a nenechal ji ani odpovědět. Provinile sklopila hlavu k zemi. ,,Otec zuří. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak nahněvaného. Nikdo pro tvé chování nemá vysvětlení, nikdo to nechápe!" jeho tichý, ledový tón jí zasáhl jako ostrý šíp, jež ji prostřelil bolavé srdce. Byla by raději, kdyby na ni křičel.

,,Vždyť já to dělám pro něj," špitla a znovu k němu vzhlédla, protože mu to musela vysvětlit, nyní bylo potřeba, aby tomu porozuměl. Legolasův zamračený výraz se nijak nezměnil, jeho pohled působil jako milion rampouchů, tak ledový. ,,Přinesu otci klenoty z Lasgalenu, po nichž tak touží," řekla o něco silnějším hlasem. V tu chvíli jeho kamenný výraz povolil, z jedné vteřiny se úplně změnil, neprostupná skála v jeho očích se najednou zbořila a ona do nich tak konečně mohla nahlédnout bez pocitu strachu. Stál před ní její bratr tak, jak ho znala, jak ho milovala a po kterém se jí tolik stýskalo.

,,Cože?" vydechl a nechápavě nakrčil obočí. Elian se v tu chvíli musela pousmát, protože to bylo poprvé, co někomu říkala pravý a celý důvod jejího odchodu. Znovu a mnohem lépe si představila, jak je zase doma s rodinou a všichni jsou šťastní.

,,Musela jsem to všechno udělat, abych je mohla získat. A až mu je dám, bude zase šťastný, určitě bude, uvidíš," mluvila s úsměvem a energií, protože věřila, že to tak opravdu bude. Naléhala tak na Legolase, aby si myslel to samé a aby jí podpořil, avšak on jen nepatrně zakroutil hlavou. Znovu na ni hleděl jako na nesamostatné dítě.

,,Jde to i jinak," prohlásil jemně. Elian ale kroutila hlavou.

,,Ne, Legolasi, nejde," odporovala. ,,Kdyby nebylo mě, trpaslíci by se nikdy nedostali ven a nemohli by tak horu osvobodit. Thorin i otec byli moc hrdí jeden druhému ustoupit, musela jsem to udělat já."

,,Tohle je šílenství," domlouval jí, ale ona si nenechala nic rozmluvit.

,,Navíc nikdo nezemře, ani trpaslíci ani já a žádný jiný elf, protože s nimi mám dohodu. Slíbil mi podíl, klenoty z Lasgalenu. Všechno proběhne bez zbytečného zabíjení."

,,Ale až se otec dozví, že je drak mrtvý, nebude na nic čekat a přijde s celou armádou," poznamenal Legolas. Věděla, že má pravdu, ale ani to ji nezastavilo.

,,V té chvíli budou klenoty mé," prohlásila hrdě. ,,Nebude důvod bojovat."

,,Elian, pojď!" zavolal na ni znovu netrpělivě Fili. Byl čas vyrazit.

,,Už musím jít," řekla a chytala se otočit, avšak Legolas ji chytil za paži a donutil jí tak se mu znovu podívat do očí. Viděla v nich obavy a nedůvěru.