Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Přeje si být sám."

,,V Roklince je tak krásně!" zvolala s povzdechem Elian a otočila se, aby ještě naposledy mohla spatřit to překrásné místo. Při tom pohladila Tucëho po krku a ten si spokojeně odfrkl.

,,Ten klid všude kolem," přidala se s úsměvem Elenë a navedla svého koně vedle kamarádky. ,,Těším se, až se tam znovu podíváme."

,,Paní Elian!" uslyšely jednoho člena jejich družiny. ,,Měli bychom vyrazit."

Obě elfky byly donuceny obrátit své koně na opačnou stranu od toho překrásného místa a spatřily skupinu elfů daleko před sebou. Nechtělo se jim vracet, ještě ne. Přály si strávit alespoň jeden další večer v krásné zahradě a dál poslouchat líbezný zpěv Arwen a jejích dvou bratrů Eladana a Elrohira, číst staré básně a slyšet každý příběh, který se stal panu Elrondovi.

,,Ano, musíme se sem zase vrátit," přikývla zasněně Elian a v tu chvíli pobídla koně do kroku, poté do klusu a po chvilce již svištěla jako blesk po široké louce táhnoucí se kam elfské oko dohlédlo. Cítila, jak si vítr hraje s jejími zlatými vlasy a volnost proudí v jejích žilách. Začala se přibližovat k ostatním, jež se otáčeli, aby zjistili, kdo dělá takový hluk. Mihla se kolem nich, nezavadila o ně jediným pohledem a uháněla dál.

Samozřejmě tušila, že odpočatí elfové se budou chtít přidat, a opravdu za malou chvilku už vedle sebe spatřila Arnona, perfektně soustředěného a sladěného se svým koněm. Byl velice rychlý a ve chvíli, kdy jeli vedle sebe se na ni otočil a ušklíbl se. To se jí nelíbilo, neměla ráda, když právě on byl v něčem lepší. Již od malička se jí s Legolasem smáli, jak jsou starší a rychlejší i silnější a nikdy jim tato vlastnost úplně nezmizela.

Arnon zrychlil, předběhl ji a uháněl dál a dál, jako by se zdálo, že jim chce dočista zmizet. Zmenšoval se, Elian mizel úsměv z tváře a místo radosti a soutěživosti pocítila strach. Proč jim utíká? Proč se nevrací zpátky? Právě sledovala, jak se jí vzdaluje a utíká někam do tmy, ze které nebude moci najít cestu. Vždyť se ztratí! Co tam bude sám dělat?

,,Arnone!" volala na něj, ovšem marně. Její oči ho už neviděly. ,,Arnone!"

,,Arnone..." šeptala. Netušila, jestli se nachází v nějakém snu, neuměla oddělit realitu od vzpomínek, které se jí vířily hlavou jako nezastavitelná, bolestivá spirála. Nedokázala se zhluboka nadechnout. Bylo to smutkem, jež sužoval její srdce nebo na ní stále leží mrtvé tělo skřeta? Nevěděla. Jen plula v točícím se světě barevných šmouh a ve střípcích minulosti. Bylo to bolestivé a smutné a ona chtěla pryč.

Když najednou zaslechla hlasitý zvuk, který ji zazněl v uších tak silně, až sebou trhla a znovu cítila pach krve, nepřítele a tíhu, jíž ji připoutal k zemi. Vnímala, jak leží na zemi a dělá se jí špatně ze vší té krve kolem, ovšem ani nedokázala posoudit, zda je její nebo jiného elfa či skřeta.

Někdo začal křičet a znovu troubil. Její mysl si nedokázala spojit ani jedno ani druhé a už vůbec ne z toho vyvodit nějaký závěr, přestože se opravdu snažila. Pokoušela se zklidnit svůj sípavý dech, aby lépe slyšela co se kolem ní děje. Když v tom, jako by někdo sundal obrovský kámen z její hrudi.

,,Je tady!" zaslechla někde vedle sebe. Cítila neuvěřitelnou úlevu, když z ní konečně sundali to těžké břemeno a ona se zhluboka nadechla. Ihned se převalila na bok a vykašlala krev, ze které se jí dělalo celou dobu tak špatně. Zůstala tak, měla ucho položené na udusané hlíně, vnímala téměř neslyšitelné kroky všude kolem ní a cítila, jak jí po obličeji stéká několik pramínků krve. ,,Paní Elian!" ,,Má paní!" volali hlasy, ale ona, přestože je slyšela, nedokázala jakkoli zareagovat. Nedokázala si je spojit se svou osobou. Někdo ji jemně položil zpět na záda. Místo zelených a hnědých obrysů stromů nad sebou hleděla na míhající se hlavy a oči, které si její unavená mysl deformovala podle sebe a ona byla sto jen na ně bez mrknutí hledět.