Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Protože jsem hledala."

A tak tam seděli, král Thranduil svíral v náručí Elian a Legolas je s úsměvem sledoval. Princezna se postupně přestávala třást pod náporem vzlyků a už jen oddechovala. Pak ho konečně pustila a podívala se na svou rodinu. Byla šťastná, ale zároveň ji svíral strach z toho, co bude. Vrátila se díky hřejivým slovům otce, které si tak dlouho přála slyšet, ale co když ji znovu dá domácí vězení, aby nechodila do lesa? Co když na ni bude zase křičet? Viděla obě unavené tváře, ze kterých se dalo přečíst nekonečné truchlení a starosti. To všechno jim způsobila. Za tohle mohla jen ona. Zahanbeně sklopila pohled dolů a čekala.

,,Elian, musíš s námi teď mluvit," řekl jemně Legolas. ,,Nemůžeš v sobě nosit takové trápení."

,,Proč jsi tam chodila sama, Elian?" optal se na stejnou otázku, jako před třemi dny v trůním sále Thranduil. Tentokrát ale mnohem klidněji a bez přicházejícího zvyšování hlasu. Elfka věděla, že to musí říct, aby se už takhle netrápila, ovšem bylo to pro ni těžké. ,,Podívej se na mě," zašeptal. Elian vzhlédla. V jeho bouřkových očích spatřila lásku a touhu pomoci. Zhluboka se nadechla.

,,Protože jsem hledala," začala, nasucho polkla, ,,hledala jsem nějaké zelené místo, které ještě nepostihla ta ohavná nemoc," odpověděla.

,,Ale..."začal Legolas, ovšem Elian pokračovala.

,,Od té chvíle, co sem vstoupila temnota se trápíš," promluvila k otci, ale pak se podívala na Legolase, ,,všichni se trápí. Všichni jsou chladní a odtažití. Chtěla jsem aby jsme k sobě zase našli cestu," očima se vpila do těch otcových, jako by ho chtěla přesvědčit, že to, co dělala bylo správné. ,,Pořád jsi byl sám, tichý, a jediný čas kdy jsi promluvil bylo, když jsi dával rozkazy pro útok na nepřátele nebo mě napomínal. Legolas byl stále pryč a já se bála, že zemře, že ho jednou ti pavouci nebo skřeti zabijí a už se nevrátí."

Věděla, že její otec nikdy nebyl výřečný ze svých pocitů, nikdy od něj neslyšela ani z poloviny tak silná slova jako tento den, ovšem i přesto si byla jistá, že tu pro ni je. Poslední dobou na ni jen křičel, nervózní a smutný z celé situace tam venku.

Thranduil vnímal každičké slovo a všechny mu působily bolest na hrudi. Jsou to těžké časy, pro všechny, ale on si až teď uvědomil, že jediné co stačilo udělat bylo si jednoduše promluvit, poptat se jak se mají její přátelé. To neudělal.

,,Elian, nechtěl jsem..."

,,Ne, to je v pořádku, Ada," skočila mu do řeči a pokusila se o úsměv. Byl upřímný, přestože jí bral hodně sil. ,,Jsem hrozně unavená."

,,Alessë!" zvolal ihned Legolas a postavil se na nohy. ,,Měl by tě zkontrolovat."

Thranduil, ještě stále zasažený jejími slovy uvolnil místo léčiteli, který okamžitě přiběhl, a postavil se vedle Legolase.

,,Jak se cítíte, má paní?" zeptal se, přičemž jí držel za zápěstí a kontroloval pulz. Elian si povzdechla.

,,V pořádku, jen hodně unavená," odpověděla na pokraji vyčerpání. Přála si jen zase lehnout a bloumat v elfím spánku po překrásných zelených lesích.

Alessë se sám pro sebe usmál, sáhl jí na čelo a nakonec se otočil na krále. ,, Jediné co nyní potřebuje je odpočinek. Zanedlouho bude zcela v pořádku. Žádná léčitelská kouzla tu nejsou potřeba."

Všichni byli rádi za takovou odpověď a nechali tak Elian samotnou, aby si odpočinula a nabrala síly. Princezna jen sledovala, jak se za jejím otcem zavírají dveře a přála si, aby neodcházel. Ovšem věděla, že musí a ona ho nemohla zdržovat od povinností, když ho celé tři dny nechala truchlit.