Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Miluješ ji?"

Byla to pravda, Thranduil, ač se mu neuvěřitelně ulevilo, když spatřil svou dceru, až na pár odřenin v pořádku, byl rozmrzelý a jejich výsledek ho rozhněval. Jediná Elian s Legolasem v něm viděli spíše smutek a zklamání, než zlobu. Miloval svůj les jako nikdo jiný a když slyšel o nezastavitelném vpádu tolika pavouků, velice ho to zasáhlo.

Ten den se vraceli unavení a zmožení pod tíhou zklamání z jejich neúspěchu. Přes to všechno se v Elian ovšem mísilo spoustu dalších pocitů. Až když se vracela do svého pokoje, došlo jí, že ještě před hodinou mohla zemřít. Stačilo jednou špatně našlápnout nebo přehlédnout jednoho pavouka a nemusela by tu vůbec být. Oddechla si, že jí tento pocit nenapadl uprostřed boje, avšak i tak jí to bylo nepříjemné. Na druhou stranu ze sebe měla radost a po dlouhé době věděla, že udělala něco záslužného.

U jejích dveří spatřila své dva oblíbené strážné a to jí vykouzlilo úsměv na tváři. Nečekala je tam, nemuseli tu být a přesto na ní čekali.

,,Stejně je zajímavé," začal ublíženě Erian, když k nim přišla a založil si ruce na hrudi, ,,že jinému elfovi by trvalo věky, než by se dostal na takové místo jako ty, paní Elian."

,,Ale já jsem celé ty věky trénovala a pilně cvičila," bránila se.

,,Nebo ses jen dobře narodila," vložil se do toho Failon. ,,Ale to ti moc nepomohlo, vypadáš, jako bys právě vylezla z jádra pavoučího hnízda." Elian se ušklíbla a napodobila jejich postoje se založenýma rukama na hrudi.

,,To možná proto, že jsem právě z jednoho vylezla," řekla s bradou nahoře. Oba strážní se zbavili svých vážných výrazů a usmáli se od ucha k uchu. Stejně jako Elian.

Na radostné tlachání ovšem neměla náladu, potřebovala se umýt, převléknout a chtěla se jít podívat za Aranel na ošetřovnu. Nemohla na ni přestat myslet, na černou ránu na jejím krku a Arnonův výraz ve tváři, když jí pomáhal dostat se do bezpečí království. Líbilo se jí, jak jsou elfové připraveni pro toho druhého udělat cokoli, táhnou za jeden provaz a nikdy by nenechali přítele za sebou.

Ten večer se oblékla do čistě bílých šatů, možná proto, že polovinu dne byla obklopena tmou a tmavými stromy a chtěla se nyní vidět v něčem čistším, stejně jako po dlouhé době našla stříbrný náhrdelník připomínající svit hvězd, dokonale ladící s čelenkou stejné barvy a zlaté vlasy si spletla do složitého copu. Také v zrcadle najednou viděla někoho jiného, po koupeli a odpočinku se z unavené a zmožené bojovnice stala princezna, odhodlanější a silnější než kdy byla.

Přesto ale pociťovala strach a starost, když kráčela osvětlenými chodbami směrem k ošetřovně, aby se zeptala na Aranel a mohla se ujistit, že bude v pořádku. Každý její krok se odrážel od stěn a byl rychlejší a rychlejší, dokud se nepřistihla, že se dala do běhu. Zhluboka se nadechla a uklidnila. Byla sama ze sebe překvapená, jak moc to prožívá.

Vrazila do dveří a nedbala na žádná pravidla klidu, když vešla a zabouchla za sebou. Okamžitě zamířila úzkou chodbou a nakukovala do jednotlivých místností, kde by mohla spatřit Alessëho nebo Aranel samotnou. Možná už odešla, pomyslela si, třeba to nebylo nic vážného. Ovšem mýlila se. V jedněch z posledních dveří nemohla nepoznat Arnonovy hnědé vlasy a především stejně špinavé oblečení, jež měl na sobě celý den. Seděl u postele, na které nemohl ležet nikdo jiný, než plavovlasá elfka. Alessë u nich nebyl.

Co nejtišeji vešla dovnitř, s pohledem upřeným na ležící postavu. Také nebyla převlečená, ovšem měla vyhrnutý rukáv, aby se mohla lépe ošetřovat zlomená ruka a vlasy na jedné straně, přičemž měla krk obvázaný bílou látkou. Byla bledá a tak klidná, snad jako by se nikdy neměla probudit. Byl to smutný pohled. Elian přišla k posteli a pohlédla na Arnona. Věděl, že přišla, avšak nedal to nijak najevo, jen bez přestání hleděl na Aranel. Očividně čekal, až se probere a jeho srdci se tak mohlo ulevit. Povzdechl si.