Princezna Temného hvozdu (Hobbit FF)

,,Trpaslíci?"

Elian se rychle vydala k hlavní bráně, musela se tam dostavit ihned, protože se prý stalo něco hodně vážného a oni nemohli ztrácet čas. Vlastně nevěděla, co na ně v lese čeká, v tom spěchu se neptala, ale spoléhala na to, že jim všechno Legolas řekne. Ano, její bratr byl konečně v plné síle a po boku Tauriona se vší pilností zvládal veškeré své povinnost, které po něm král tolik chtěl. Byla velice šťastná, že se konečně zase postavil a vrátil se do života se vším všudy.

Už přibíhala ke skupině a k jejímu údivu jich bylo o dost méně, než očekávala. Když to bylo tak naléhavé, jak je možné, že jich je tak málo? Co se vlastně děje? S velikým množstvím otázek na jazyku se postavila do řady a oči upřela na Legolase, který všechny přejel zkoumavým pohledem a nakonec přikývl. Byli všichni. Elian se podivila a ještě jednou se podívala kolem sebe, opravdu už na nikoho nečekali.

,,Na elfí stezce byla spatřeno několik trpaslíků," začal vážným tónem.

,,Trpaslíci?" vyhrkla překvapeně Elian a okamžitě si dala dlaň před ústa. Na okamžik spatřila pobavení jak v Legolasově, tak Taurionově tváři, ovšem to ihned zmizelo.

,,Ano, skupina trpaslíků, která ovšem sešla z cesty a naposledy byla viděna, jak se blíží k pavoučímu hnízdu," pokračoval velice vážně a jako by mluvil o něčem nechutném. Elian to stále nemohla pochopit, co dělají v jejich lese trpaslíci? Národ, který nenávidí elfy, se v malé skupině potlouká po jejich stezce, očividně bez záměru zaútočit. Aby byla upřímná, opravdu se jí nechtělo do zachraňování někoho takového, nikdy je, asi jako každý elf, neměla příliš v lásce a raději by je nechala pavoukům, kteří by si s nimi hravě poradili. Ovšem to samozřejmě nebylo možné, král potřeboval vědět z jakého důvodu přišli a to mu mohli prozradit jedině živí.

A tak se stalo, že postupovali lesem na určené místo, které jim přišli nahlásit hlídky a velice pozorně se soustředili na okolí. Elian byla ráda, že je zase ve formě, stejně jako její bratr, a pokoušela se nemyslet na jejich úkol, naopak si užívala velice tichého a opatrného pochodu se svými společníky, který jí tak chyběl. Byly chvíle, kdy si před sebou představila Arnona, protože se většinou držela právě za ním, ale snažila se všechno tohle vytěsnit, aby jí nic neuniklo.

Všechno kolem bylo tak tiché, až podivně tiché a to se jí přestávalo líbit. Rozhodně se něco stane, cítila to v kostech, něco velkého. A neměla z toho dobrý pocit, spíše naopak. Rozhlížela se kolem, luk se šípem měla v pohotovosti, aby mohla kdykoli zaútočit, když z dálky zaslechla křik a velice hlasitý pohyb. Všichni kolem ní strnuli, na vteřinu se zaposlouchali a pochopili, že to museli být právě ti trpaslíci, bojující s pavouky. Na povel se rozběhli kupředu, každým krokem byly zvuky hlasitější, ve vzduchu byl cítit strach a také odhodlání.

Už viděla prvního pavouka, ještě zrychlila, napnula tětivu a vystřelila. Trefila se a ohavný tvor padl k zemi. Kolem ní začaly létat šípy a pavouci se se strachem stahovali zpět. Nebylo jich mnoho, dokázali si s nimi hravě poradit, na rozdíl od trpaslíků, které po chvilce konečně spatřila. Bojovali s meči, pomáhali jeden druhému, ovšem síla pavouků byla větší a kdyby se neobjevili elfové, bylo jasné, co by se stalo.

Elian se několika jednoduchými skoky dostala na strom, odkud se jí lépe mířilo a především tak šla naproti dalším tvorům, jež se pokoušeli dopadnout jak elfy, tak trpaslíky. Jejich boj netrval moc dlouho, vlastně to byl snad ten nejkratší, jakého se kdy účastnila, z čehož měla velice zvláštní pocit. Po tom, co dýkou skolila posledního pavouka v její blízkosti se s očekáváním rozhlédla kolem, ale žádného již nespatřila, místo toho měli všichni oči jen pro opravdu malou skupinu trpaslíků, stojící v hloučku a rozzlobeně hleděli na hroty šípů, kterými na ně elfové mířili. Okamžitě se tedy dychtivě vydala za nimi.