Still Waitin'

Kapitola 5. Takže se na mě ptají holky, jo?

Další den už tak slunečno a jasno nebylo. Slunce se stáhlo za oblaka a nahradil ho slabý větřík, který dorážel na studenty Newefortské střední. Jungkook jel ten den do školy sám. Obvykle dojížděl s Dylanem, ale ten to ráno potřeboval zajet koupit nové struny do houslí.

Jungkookovi to ani nevadilo.

Pustil si nahlas písničky a zpíval si. Hudba pro něj znamenala něco, jako takzvaný únik z reality.

Dokonce nechal to rádio hrát a seděl v autě, když už stál před školou. Přál si, aby vedle něj seděla nějaká krásná dívka, s kterou by ty písničky jen poslouchali a ani jeden by nic neříkal. Prostě by byli jako dva zamilovaní šašci.

Vystoupil si u auta a vítr mu téměř okamžitě obarvil tváře růžovou barvou. Po cestě chodbou ke skříňkám ho zdravili někteří studenti, které buďto znal, anebo oni znali jeho. Vždycky jim pozdrav vřele oplatil. Vždyť on byl ten sportovec, Jeon Jungkook.

Ten den měl zrovna dobrou náladu. Vesele přistoupil ke skřínce, s nohama těsně u sebe a lehounkým úsměvem, dveře skříňky odemkl. V tu chvíli se na něj několik papírů. Rychle se pro ně sehnul a v podřepu si je posbíral. Když je urovnával zase do skříňky, na druhé straně chodby si někoho všiml.

Potřásl hlavou a ze skříňky si vzal sešit na chemii. Ale hned, když mu došlo, kdo, že tam vlastně stál, na dívku se prudce podíval. Zůstal stát na chodbě s pootevřenými ústy, neschopen pohybu.

Stála u dveří sekretariátu a v papírech listovala pohledem. Něco si šeptala nahlas a Jungkook pozoroval každý její jemný pohyb. Když si uvědomil, že na ni zíral až nezvykle dlouho, zase se otočil ke skříňce a do tašky naházel potřebné učebnice a sešity.

Přehodil si tašku přes rameno a skříňku s hlasitým zaduněním zavřel. Zase se na Bethan ale musel podívat.

V úzkém triku a přilnavých kalhotách podávala jejich sekretářce papíry, které do té doby držela v ruce. Černé vlasy měla sepnuté do drdolu a Jungkooka bavilo pozorovat, jak jí z něho trčelo hned několik pramínků.

Sebral všechnu svou hrdost a jakmile se Bethany rozešla ke své skříňce, dal se do pohybu.

Zacuchal si vlasy a opřel se o skříňku vedle Bethany.

,,Dobrý ráno," pokusil se o upřímný úsměv.

Bethany si jazykem přejela po rtech a s nic neříkajícím obličejem se na Jungkooka otočila. Modré oči se do něj zabodly, jako dvě kudly.

,,Jo, dobrý." podotkla trpce.

Jungkook párkrát zmateně zamrkal. Snažil se před Bethany nedat znát svou nervozitu . ,,Co to s tebou je, Beth? Včera ses na mě sotva podívala a teď se chováš takhle?"

,,Jak se chovám?" odfrkla si. ,,Jungkooku já se chovám pořád stejně. Ale chápu, to ty už poslední dobou nemůžeš vědět." přibouchla dveře skříňky a tělem se do nich opřela.

,,Jasně, že nemůžu." dal jí Jungkook za pravdu. ,,Protože se mnou ani nemluvíš."

,,Čekala jsem tak dlouho, až se třeba sám ozveš, napíšeš, cokoliv... Ale byla jsem ti úplně ukradená, Jungkooku." pokrčila rameny. Stále si držela klidnou masku na tváři a možná to bylo ještě horší, než kdyby na Jungkooka křičela. ,,Beru, že sis našel nový kamarády," podotkla a myslela tím hlavně hráče z mužstva, ,,ale neměl bys zapomínat na ty, kteří tu pro tebe byli ještě když jsi nebyl populární."

,,Beth, já tě mám ale pořád rád. Jsi moje dobrá kamarádka."

,,Ne, ne to nejsem." zakroutila černovláska hlavou a Jungkookovi se bolestně sevřelo srdce. ,,A už ani být nechci."