Still Waitin'

Kapitola 27. Jsi blázen

Kdyby si Jungkook mohl v tu chvíli vybrat jediné spojení, které lidé často používali a vytesat ho do kamene, bylo by to jedině to, že viděl rudě. Doslova měl pocit, že viděl rudě.

Sám věděl, kde všechny tyhle problémy pramenily.

Nebyl schopný mluvit. Ne tak jako lidská osoba, pochopitelně, ale jako člověk o svých vlastních hlubokých pocitech. Jungkook dokázal milovat tak, jako nikdo jiný. Jeho láska byla tak čistá a nevinná. Jenomže všichni na kterých mu kdy záleželo, ho pomalu jeden po druhém opouštěli.

První rána byl jeho otec. Muž s kterým byl navyklý hrát si každou chvíli venku na zahradě a do noci pozorovat modely letadélek, které sbíral jejich dědeček a přenechal jim je, jakmile opustil svět a nohou vešel do nového. Otec na Jungkooka začal rychle zapomínat. Práce ho často volala a Jungkook už se stal jen tím podřadným. Když už měl jeho otec jednou týdně čas, většinou ho věnoval Jiminovi a nebo matce, aby se mohli hádat.

A to byl další člověk, kterého miloval až ho to samotného ničilo. Jimin nebyl jenom jeho bratr, býval to jeho nejlepší přítel, jeho člověk, někdo, kdo mu dokázal rosvítit na tu temnou cestu životem, co měl před sebou. Díky Jiminovi byly noci doma snesitelnější. Kdykoliv se jeho rodiče začali hádat, Jimin tu byl. Proklouzl do jeho pokoje a byl schopný si s Jungkookem povídat do tří do rána nad naprostými zbytečnostmi.

Jungkookovi se hodně líbilo, když mluvil Jimin. Jeho hlas byl svým způsobem velice uklidňující a měl své kouzlo.

Líbilo se mu, jak se dokázal nad vším rozohnit, stejně jako Jungkook. Dokázal mu hodiny povídat o tom, co se skrývá za tím malým světélkém, které pokukuje zpoza dveří Jungkookového pokoje. Objímal Jungkooka kolem ramen a mluvil tak nahlas, aby Jungkook neslyšel své rodiče, kteří se dole hádali.

Čím více rostli, tím spíš si rozuměli. Jeden by tipl opak, ale oni byli stvoření pro to být nejlepšími bratři, jeden pro toho druhého.

Jungkook měl pocit, jako kdyby ho rozchod Jimina a Margot zasáhl mnohem víc, než samotného Jimina. Trpěl vidět Jimina tak nešťastného. Sám se našel jak v noci šel k jeho dveřím a jenom naslouchal jeho vzlykům.

Pak se stalo to, čeho se obával nejvíc. Jimin ho opustil. Ne tak docela, ale odjel do Koreje a v té době už měl i zařízené bydlení někde jinde. Začínal z něj být dospělý.

A Jungkook byl vyděšený; vyděšený z toho, že ho Jimin opustí navždy.

Když tu pro něj nebyl Jimin, měl Dylana. Ani slovy by nedokázal vyjádřit jak toho kluka zbožňoval. Přišel k němu úplnou náhodou a nikdy o něj nepřišel.

Dylan mu dal svou náruč do které se mohl schoulet kdykoliv nebyl nikdo poblíž. A to samé udělala i Celine.

Nabídla se mu, byla tu pro něj. Jungkook zase pro ni.

Rád by jí řekl všechno, co pro něj znamenala. Jenomže se bál.

Možná mu bylo nakonec souzeno, aby ho všichni opustili.

,,Jungkooku!" slyšel kolem sebe nějaký ruch, ale nebral ho na vědomí. ,,Co se děje?"

,,Jungkooku! Mluv s náma."

Jungkook je všechny odstrčil od sebe stranou. Hledal jediného člověka.

Spoluhráči kolem něj si všimli jeho rudého obličeje a výrazu, který se mu usadil na tváři. Tohle nikdy nenaznačovalo nic dobrého.

,,Jungkooku!"

,,Dej mi pokoj, Petere a uhni." Peter si stoupl před Jungkooka a zaterasil mu tak cestu do sprch. Na jediné místo, kde mohl Stuart být. ,,Nebudu tě o to prosit dvakrát."