Still Waitin'

Kapitola 17. Ty jsi tu pro mě, já pro tebe

Výtah po chvilce přijel až do sedmého patra, kde měl Jimin nový byt a Jungkook do něj s úlevou vklouzl. Prstem si přejel po odřenině na kloubu a snažil se zapomenout na obraz, který se stal necelou minutu předtím.

Pořád ho měl ale před očima.

To jak se Jimin tvářil rozzlobeně, ale zároveň znechuceně, když ho Jungkook uhodil. Jeho planoucí pohled oříškových očí.

Nebo na Jiminovo skuhrání, které bylo slyšet i přes dveře.

Při cestě do auta nakopl několik kytiček, které si tam sousedi Jimina vysadili. Ale zjistil, že mu to vůbec nepomohlo. Vztek ho nechtěl přejít.

Objel kolem dokola celé město nejméně šestkrát, než ho to přestalo bavit. Ručička na jeho hodinkách se pomalu blížila k desáté hodině. Žaludek mu křičel alespoň po soustu něčeho teplého, ale Jungkook neměl žádnou chuť jíst.

Zaparkoval proto auto u nejbližšího lesa a šel se projít. Nedělal to příliš často, ale v tuhle chvíli ho jednoduše nenapadalo nic lepšího.

Míjel stromy a klid lesa mu malinko odlehčil. Stále se musel dívat na odřeninky na svých loktech, jakožto připomínku toho, co vlastně udělal.

Větvičky pod ním praskaly a v tuhle chvíli to bylo to jediné, na co se soustředil. Chodil po lese v kruzích a mohlo to nějakou dobu trvat, než znovu došel k autu. Sedl si za volant a s přivřenýma očima odpočíval.

V noci toho moc nenaspal, a to se taky podepsalo na jeho pytlech pod očima.

Promnul si spánky a vyjel z malé cestičky pryč od lesa.

Jel na jediné místo, kde věděl, že se mu dostaví klid.

Auto nechal před restaurací U Bílka a šel dovnitř. Nenamáhal se pozdravit a rovnou zasedl za stůl v koutě. Lidí tam bylo málo, bylo pravé poledne, takže se Jungkook ani neměl co divit.

U číšníka si objednal jídlo, stejné, jako vždycky a po zmateném dopoledni poprvé zapnul svůj telefon. Vyskočilo na něj hned několik zmeškaných hovorů. Projel si historii a srdce mu poskočilo, když mezi nimi zahlédl Celinino jméno.

Jakmile dostal svou objednávku, pár minut se v jídle jenom přehraboval vidličkou, než něco snědl.

Mohl sedět v té restauraci klidně čtyři hodiny. Čas byl pro něj irelevantní, tak mu dokonce nepřipadalo zvláštní, že tam seděl tak dlouho.

Napadlo ho, že by mohl zůstat v té restauraci klidně celý den.

Díval se z okna na proud lidí na ulici.

Hlavu měl podloženou rukou, ale málem mu spadla, jakmile zahlédl světle hnědé kolo, které se k restauraci řítilo. Narovnal se a srdce se mu prudce rozbušilo.

Byla to Celine, které to kolo patřilo. Opřela kolo o kovový stojan a nervózně si otevřela dveře do restaurace. Rozhlédla se svýma zvědavýma očima po celé restauraci a s každou vteřinou v ní kypěla nervozita.

Jungkook viděl, jak se nakonec její oči střetly s těmi jeho a Celine si úlevně oddechla. Přitáhla si brašnu blíže k tělu, laskavě pozdravila obsluhující a pomalým krokem se rozešla až k Jungkookovi.

Sukně jí poskakovala kolem stehen a Jungkook si jeden krátký pohled nemohl odpustit.

Na dívku byla Celine vysoká. Měla dlouhé nohy, které k její postavě dokonale ladily.

Netrvalo to dlouho a samotná brunetka Jungkooka svým příchodem vytrhla z myšlenek. ,,Jeone," hodila brašnu na židli vedle a sama se posadila naproti Jungkookovi.