Still Waitin'

Kapitola 15. Pomůžeš mi s ní?

Celine se přestala smát a přešla až ke své skřínce.

Jungkook chtěl projít kolem až dozadu, kde měl skříňku on a Dylan, ale Celine ho zdviženou pravačkou zastavila.

Tvářil se nechápavě.

,,Ještě jednou děkuju." zamrmlala a Jungkook skromně přikývl. Našlápl si, aby odešel, ale ještě, než tak udělal, rozmyslel si to.

,,Um," Celine sklopila ruku a Jungkook se pokusil nepřerušit jejich oční kontakt. ,,Budeš zase potřebovat někoho na běhání? Dneska na těláku?" nadhodil a Celine přihmouřila.

,,Domluvila jsem se už se Stuartem." pokrčila rameny a Jungkook stáhl rty do jedné linie. ,,Proč? Chtěl ses snad proběhnout se mnou?" zažertovala, ale Jungkook se nebavil.

Zamračil se na ní a co by lhostejně prohodil: ,,Jenom jsem nechtěl být tím, kdo tě bude muset zase zabavit." a dal se na odchod.

Celine se trhavě nadechla a do krku se jí nahrnula žluč.

,,Tak se příště tak hloupě neptej, Jeone!" sykla jeho směrem a Jungkook se pobaveně otočil.

,,Neměj strach, Rainerová, příště už se nezeptám vůbec." ušklíbl se, prohrábl si vlasy a připojil se mezi hustý dav studentů. Celine za ním udělala krok, ale s rostoucí frustrací se zase otočila zpátky.

A bylo to tu zase.

On nedokázal vydržet pár minut být milý, musel si vždycky najít nějaký způsob, jakým jí vytočit anebo urazit. Tahle stejná písnička už se opakovala tolik let dokola, že už jí to ani nepřipadalo divné. Dokonce i její rodiče si zvykli na to, když domů chodila s pláčem.

Po skončení poslední hodiny si musela Celine pospíšit.

Vyběhla ze školy a řítila se ke světle modrému autu, které čekalo na parkovišti. Popoběhla si a otevřela dveře spolujezdce. ,,Ahoj, mamko!" naskočila do auta.

,,Máš všecko, Celine?" dívala se Karen do zpětného zrcátka, aby odtamtud mohla v klidu vyjet a nenabourala tak do nějakého auta. Celine se připásala a ještě si překontrolovala batoh. Kývla na matku a ta si oddechla. ,,Skvěle, Briane podej Celine prosímtě ten notes z kabelky." podívala se na svého synka a ten se otráveně natáhl pro její kabelku. Celine ho rychle pozdravila. Pak si opřela hlavu o okénko a čekala, než jí Brian podá notýsek. Když se tak stalo, Karen po něm kradmě střelila pohledem. ,,Tužka je v přihrádce."

,,Co tam potřebuješ napsat?"

,,Zrovna mi volal pán z práce." začala vysvětlovat. ,,Ve čtvrtek se k nám chtějí zastavit na večeři spolu s kolegou a jeho ženou. Je to důležité a já potřebuju, abyste byli doma."

,,A to musím zapisovat?" nadhodila Celine překvapeně.

,,Tatínek je nervózní, když nemá věci spořádané." obeznámila je Karen. ,,Každopádně, Celine, možná bych si pro tebe ve čtvrtek mohla přijet ke kulturáku, co ty na to?"

,,Jo, to zní dobře." odvětila prostě.

,,A ty Briane," podívala se na malého chlapce skrze zrcátko, ,,opovaž se doma mezitím udělat nějakej svinčík."

Brian zvedl pohled od modelu letadélka s kterým si hrál a vyšpulil rty.

,,To není fér, tohle já nedělám." hájil sebe samotného.

,,Chceš, aby ti pan doktor vytrhal všechny zuby?" pokračovala Karen. Brian začal horlivě kroutit hlavou a v očích se mu zračila panika. ,,Tak si nevymýšlej." dokončila to a jakmile vyjela z města, dupla na plyn. ,,Prosím děti, je to důležitá večeře." zopakovala.