Still Waitin'

Kapitola 42. Vzít věci do vlastních rukou

Necelé dvě hodiny do půlnoci...

Celine sebou zapotácela, když se snažila dobelhat na toalety. Hlava se jí trochu motala, ale pořád viděla docela střízlivě. Nevypila toho tolik. Nalila si s Kevinem potom už jen jednou, protože on po dalším drinku hned odpadl. Nechtěla ho tam nechávat samotného, ale potřebovala hrozně moc čůrat. A jelikož byla pod vlivem alkoholu, podařilo se jí ve vteřině na nějakého Kevina zapomenout.

Konečně narazila na dveře od toalet. Naštěstí bylo v koupelně prázdno, takže tam rychle zaplula. Udělat svou potřebu se jí dnes zdálo o něco těžší a náročnější než jakýkoliv jiný den. Ruce si myla tak dvě minuty, potom jí došlo, že bude muset majitel kvůli ní platit za vodu a kohoutek okamžitě vypnula.

V zrcadle se taky nějakou chvíli prohlížela. Musela uznat, že jí to takhle slušelo. Zorničky měla rozšířené, ale dodávaly jí tím divoký dojem, a to se jí líbilo. Vylezla odtud až po pěti minutách, jenom proto, že někdo začal klepat na dveře.

Omluvila se tomu narušiteli, který potřeboval nutně na záchod a šla dál. Kde byl Kevin a vlastně i kdo to byl, na to ve vteřině zapomněla. Nezajímala se o to a mohl za to alkohol v její krvi.

Došla až do obývacího pokoje a tam se postavila, jako kdyby jí to tam celé patřilo. Kdyby byla stoprocentně střízlivá, tak hrozně moc by se za sebe styděla. Taková ona nebyla. Vždycky se takovým věcem snažila vyhýbat, ale sotva se zamilovala, skončila přiopilá na silvestrovským večírku. Kdo by to čekal?

Najednou si usmyslela, že má hroznou žízeň a pokud se do minuty nenapije, vyschne jako nejbližší poušť. Poohlédla se po vodě a bliklo jí to, když zahlédla jednu na stole. Okamžitě se za ní se suchým krkem rozešla.

Jako na potvoru se po té láhvi v té vteřině natáhla nějaká ruka a vzala ji ze stolu, zrovna ve chvíli, kdy už ji měla skoro mezi prsty. Naštvaně si zafuněla pod nos a ten, kdo ji tu láhev vzal, se na ni překvapeně podíval. ,,To je ale moje voda." vysvětlil jí.

,,Ale já mám žízeň... a nikde jinde tu žádnou vodu nevidím." vyšpulila ret, stále naštvaná.

Ten chlapec se nad ní musel usmát. ,,Támhle je jí kopec, beruško." ukázal prstem k zadní části obývacího pokoje, kde jich leželo alespoň deset u sebe.

Celine zrůžověla a nervózně se zasmála.

,,Jo, aha, to promiň teda." a s omluvným úsměvem chtěla zamířit za hromadou lahví s vodou. Jenže tomu chlapci něco prosvitlo v tváři a čapl ji za paži a otočil tváří k sobě.

,,Neslyšel jsem tvoje jméno, jak se jmenuješ?"

Jeho dotek byl pevný, ale Celine si díky němu alespoň připadalo bezpečněji. Okamžik se mu dívala do očí, než se rozhodla na něj promluvit. ,,Celine," špitla své jméno tichounce a tomu chlapci se rozšířily tmavé zorničky.

,,Tak Celine," kývl hlavou a všechno mu v hlavě začalo dávat smysl. ,,Říkal jsem si, že jsem tě tu ještě nikdy neviděl. A to mám fakticky dost dobrej pamatovák na jména." potom, jako kdyby si uvědomil, že bylo neslušné, že Celine ještě neznala jeho jméno, sám dodal: ,,Jsem Jace, mimochodem."

,,Tak, Jacei," jemně ze sebe sundala jeho ruku, ,,co kdybys mi dal tu vodu, co máš v ruce? Teď už se známe, nebude to divný, když se od tebe napiju."

Jace se usmál. ,,Ale já tě znal ještě dřív, než ses mi představila, Cel." To, že byla udivena tím, že takhle použil její přezdívku dvě minuty co se znali, neřešil.

,,Tak to–"

,,Jacei, brácho." přiskočil k chlapci jeden další, který měl o trochu delší vlasy a byl o půl hlavy menší než Jace. Vzal svého kamaráda kolem krku a prohlédl si Celine od hlavy k patě. Skenoval jí pohledem jako lev svou kořist. V této situaci mohla Celine vděčit alkoholu, že si z jeho pohledu nedělala vůbec nic. ,,Koukám, že tu máš dívčí společnost."