Quarantine drama [CZ]

zjištění

„Takhle?"

S dobrým pocitem jsem odložil tužku na stůl a opřel se do židle. Černovlásek sedící vedle mě se nahnul nad výplod, který jsem několik nekonečným minut v potu a krvi matlal dohromady, a důkladně se na něj zadíval. Jeho zkoumání ve mě začínalo zapalovat naději, že mám konečně něco správně, ale poté k mému zklamání vzal do prstů červenou fixu a začal do modře popsaného sešitu něco čmárat.

„Tady má být ještě jedna vazba s vodíkem... tady při vyčíslení má být šestka místo trojky... a tady jsi zapomněl na dvojnou vazbu," udělal několik červených vpisů a fixu odložil, „jinak to máš správně." Na tváři se mi objevil široký úsměv. Jen tři chyby!

„Ale i tak by ta rovnice reálně nefungovala, takže v testu bys za to dostal tak... maximálně čtvrt bodu ze dvou." Tímto prohlášením mi zmrazil úsměv.

„Aaaaaaaaahhhh," zaúpěl jsem, „já se to nikdy nenaučím!" a zaklonil hlavu přes opěradlo židle. „Nedělej z toho scény, vždyť je to jednoduchý jako facka," ozval se vedle mě černovláskův hlas, snad aby mě... uklidnil?

„Fakt? Tak jaktože mi to pořád nejde?" narovnal jsem se a přes sklouzávající brýle se na něj zle podíval. Kdekdo by řekl, že já budu ten chytrý šprt, když nosím brýle, ale bohužel, tomuto předsudku se vymykám. Jako mnoha dalším.

„Když na to nemáš hlavu, tak o to víc to musíš procvičovat," odpověděl mi otráveně černovlásek a zvedl se ze židle.

Na svůj věk byl poměrně malého vzrůstu, ovšem svou mozkovou kapacitou by trumfl kdejakého vysokoškoláka. Tedy... alespoň se tak tvářil. A říkalo to i jeho vysvědčení, které se už nejméně pět a půl roku skládalo jenom ze samých jedniček. Ano, to je Park Jimin. Kluk s velkou budoucností a vizí stát se slavným vědcem, jak mu řekla odborná poradkyně, když jsme si v hodině občanské výchovy dělali test pro naše budoucí povolání.
Já mám být horníkem. Opravdu nechápu, jak jsem se mohl dostat na naší školu.

„Jdu si pro pití," ozval se mezi dveřmi Jimin, „ ty se zatím koukni na další úkol," nakázal mi a nechal mě samotného napospas dalším cvičením a své kočce, která na mě už alespoň hodinu v kuse vražedně zírala z okenního parapetu za stolem. Šla z ní docela hrůza. Sice malá, ale už od pohledu zákeřná. Žlutými duhovkami si mě přeměřovala jako zraněnou myš, po které každou chvíli vystartuje.

Vyplázl jsem na ni jazyk a dlaněmi si podepřel bradu. Bezradně jsem koukal na další rovnici a přemýšlel, jak někdo může na první pohled vidět, jak to je. Chemikářka je že mě naprosto zoufalá. V loni jsem u ní málem propadl, což pro můj studentský status není úplně dobře. Vysvětloval jsem jí, že od ní to nepochopím, doma mi to nemá kdo vysvětlit a sám se to nenaučím. To je jako by učila lenochoda běhat sprinty. Nebo psa zpívat národní hymnu. Nebo tuhle kočku, aby na mě už necivěla!

„Kšc!" sykl jsem na ní, ale ona se ani nepohnula. Pořád mě bedlivě sledovala. Chvíli jsem jí také urputně koukal do očí, ovšem po pár desítkách vteřin jsem to vzdal a rezignovaně vydechl.

„Tak co? Kolik jsi toho zvládl?" ozvalo se opět ode dveří známým hlasem. Neodpověděl jsem. Jimin si sedl na židli vedle mě a vytřeštil oči. „Tys neudělal vůbec nic?" Pokrčil jsem rameny.
„Když já prostě nevím, jak se to počítá." „Vždyť je to pořád to samý! Už..." podíval se na levou ruku, na níž nosil „chytré" hodinky, „... už dvě hodiny děláme pořád ty samý rovnice dokola. A ty nevíš, jak se to počítá?"

Opět jsem jen pokrčil rameny.

„Tos celou tu dobu byl duchem nepřítomnej nebo co?"
„Asi," odpověděl jsem mu lhostejně a bezvýrazně koukal do sešitu.