Quarantine drama [CZ]

den čtrnáctý

Nastal den D. Den mého odjezdu. Den, kdy se na dobu neurčitou přestěhuji k tetě Nayong a Parkovi ode mě už budou mít pokoj.

Ráno mě vzbudil právě hovor od ní. Říkala mi, že pro mě přijede kolem druhé hodiny odpolední. Tak jsem měl tedy možnost se na to celé ráno a dopoledne připravovat, no co čert nechtěl, nebyl jsem toho schopný. Pořád jsem myslel na včerejší zážitek s Joonem a... sakra, to bylo tak skvělý! Celý den jsem se culil od ucha k uchu jako po první puse a byl ve veselé náladě, že mi ji nemohla zkazit ani Miwi.

Druhá hodina odpolední se už nekompromisně blížila a já si až teprve několik minut před příjezdem tety začal uvědomovat, že to je vlastně konec. Že už nebudu u Parků a že... že se s nima třeba už nikdy nebudu tak moc stýkat.

To mě trošku rozesmutilo. Seděl jsem opřený o postel, psal si s Joonem a přemýšlel, jak to bude dál. Najednou do pokoje přišel Jimin s Miwi v náruči.

„Ahoj," pozdravil jsem ho a zhasnul mobil, snad aby neviděl moji konverzaci s mým znovu nabytým přítelem.
„Ahoj," přisedl si ke mně a s očekáváním se na mě podíval.

„Co je?" optal jsem se ho, když nic neříkal a jenom na mě koukal.
„Co by bylo? Jak to dopadlo?"
„Co jak dopadlo?" nechápal jsem.
„To setkání s Joonem. Usmířili jste se? Odpustil ti hned, že?"
„Jo, usmířili," odpověděl jsem s mírným úsměvem na rtech, ale pak jsem se zarazil.
„Jak tohle víš?"
„Není to tak těžký uhádnout," pokrčil rameny, ale na rtech se mu objevil potutelný úsměv. V hlavě mi blikla žárovka.

„Ty ses s ním nějak domluvil nebo co?" Byl jsem zmatený, ale už jsem začínal chápat včerejší situaci. Proto to asi bylo tak jednoduché.

„Možná malinko?" protáhl svou odpověď v otázku, ovšem stále mě na nasazeny ten potutelný úsměv. Zakroutil jsem nevěřícně hlavou.

„Vzal jsem ti v noci mobil a... tak trošku si opsal jeho číslo."
„Zase jsi mi vzal mobil?!"
„Klid, nečerti se. Vždyť to nebylo na škodu, ne?" bránil se a já musel uznat, že má pravdu.
„Stejně jseš ale nejpodlejší člověk, kterýho znám," řekl jsem už se smíchem a snad kvůli pocitu vděčnosti jsem se k němu naklonil a objal. On však v objetí stuhnul a během pár chvil se z něho vymanil.

„Promiň... úplně nemusím nečekaný objetí," jemně se ošil, když jsem se na něj překvapeně podíval.
„Pan Lee..." dodal ještě na vysvětlenou a já pochopil. Trauma je... trauma.

„Ale díky," usmál jsem se na něj tedy z povzdálí a on pokrčil rameny.
„Jen jsem napravil chybu, neměl bys mi za nic děkovat."
„Pravda," popichivačně jsem přitakal a naštěstí jsme oba mou provokaci pochopili v dobrém.

Chtěl jsem mu ještě říct několik věcí, ale v tu chvíli do pokoje přišla paní Park a oznámila, že přijela teta. Tak jsme se tedy zvedli a všichni členové domácnosti mě vyprovodili ven. Nebylo to tak dojemné, jak jsem si představoval, jednoduše jsme prohodili pár posledních slov, zamávali si a já odjel, ale i tak mě to velmi zahřálo u srdíčka. Bylo mi líto odjíždět.

Cesta k tetě ubíhala rychle. Teta nebyla příliš mluvná, proto jsem poslouchal písničky – konečně svými sluchátky –, psal si s Joonem a díval se z okna. Najednou mi ale přišla nová zpráva. Rozklikl jsem tedy KakaoTalk a najel na chat s Jinem, kam mi ta zpráva přistála.

Jinius
nasel jsem ig parka jimina. tohle je ono: @miwilover_

Se zvědavostí a úsměvem nad trefnými názvem jeho účtu jsem si ho na svém Instagramu vyhledal. Na profilové fotce měl sám sebe z profilu, ale delší černá ofina mu že značné části zakrývala tvář. Stejně jsem ale nebyl na pochybách s jeho identitou. Účet měl soukromý, tak jsem ho zažádal o sledování a čekal.

A k mému podivu mi o pár minut později přišlo upozornění, které jsem vnímal jako takovou odměnu, jako takovou sladkou tečku za celých těch čtrnáct dní, které jsem spolu intenzivně trávili.

[@miwilover_ přijal vaši žádost o sledování]

KONEC

A/N
Tak... tímto jsme se dostali ke konci tohoto jemně tématického příběhu posledních několika měsíců. Ale tak vše se už rozvolňuje, karanténa skončila už dávno, tak bylo načase, aby skončila i tato výprava. Jestli spolu Taehyung s Jiminem zůstanou v kontaktu i po rozvolnění opatření v Jižní Koreji záleží už jen a pouze na jich, dále se nimi už putovat nebudeme :)). Každopádně jsem moc ráda, že jste si tento příběh přečetli, že některé z vás bavil (i když byla někdy jeho logika na tenkém ledě), že jste pro něj hlasovali a zanechávali mi tak krásné komentáře!♥️
Za toto vám moc děkuji a za měsíc u dalších příběhů~.
Vaše
ANythinGEL 🌟