Quarantine drama [CZ]

randevú

Snídaně byla velmi tíživá. Ne snad tím, že bychom dostali nějaké velmi syté a těžko stravitelné jídlo, přesto jsem z misky snědl sotva tři sousta.

Všichni seděli v tichosti, pouze mezi manželi Parkovými probíhala sotva povšimnutelná neverbální výměna názorů. Jihyun mě pod stolem stále kopal nohou a mlčky upozorňoval na svou nevědomost týkající se včerejšího večera. Já se ho snažil nevšímat a slušně jíst přichystanou snídani, jedním očkem i pozovat černovláska vedle mě. Jimin se toho své snídaně ještě ani nedotkl. Pouze na ni zíral. Jako socha polepená náplastmi se zvířátky.

„Tak a dost!"
Ozvala se rána, až jsem nadskočil. Pan Park měl zaťatou pěst položenou na stole, tmavýma očima propaloval svého prvorozeného syna.
„Pokud ti není jídlo tvé eommy dost dobré, odejdi!"
„Kiwoone-"
„Ne, řek jsem to jasně," zarazil pan Park svou ženu a otočil se k černovláskovi, „pokud si teď nestrčíš hůlky do pusy, odejdi do svého pokoje!" udeřil na Jimina. On se vzápětí zvedl a opravdu opustil místnost. U stolu jsme zůstali čtyři.

„No tak... já se jdu učit," nervózně se zasmál Jihyun a za doprovodu očí svých rodičů se zvedl od stolu, „bylo to moc dobrý, eomma," doplnil vzápětí a se zastávkou u dřezu, kam položil misku, taktéž odešel z místnosti. Zbyl jsem tam tedy já se svými hostiteli.

„Tak-"
„Počkej, prosím," zastavil mě hlas pana Parka, když jsem chtěl následovat Jihyunova příkladu. Usadil jsem se tedy zpět na židli a dal najevo, že poslouchám.

„Doufám, že se ti Jimin omluvil."
Se vzpomínkou na včerejší večer jsem mlčky přikývl.
Stále jsem neměřil, že mě skutečně objal. Nic neříkal, jen mě v sedě držel kolem pasu a tiše vzlykal. A já stál jen jako solný sloup a díval se na tu hromádku neštěstí. Nedovolil jsem se ho na nic zeptat, byť se ho jen letmo dotknout. Avšak i přes mou nečinnost mu to zřejmě pomohlo, protože za několik chvil mě pustil a odešel pryč. Bez pohledu, beze slova.

Pan Park pokračoval: „Víš, on s tím měl vždycky problém. Udržet své emoce pod kontrolou," povídal, snaže se mi přiblížit chování svého syna. Na jednu stranu mě to zajímalo, na tu druhou jsem se cítil neskutečně trapně.

„Nevím, jestli ti to říkal, ale několik let chodil do divadelního spolku pro mládež. Později tedy přešel k amatérskému muzikálu. Šlo mu to a naučil se tam své emoce ovládat," mluvil o svém synovi tak láskyplně a hrdě, přesto jsem v tom tónu hlasů slyšel trocha smutku.

„Možná se stal o něco uzavřenějším, než jsme doufali-" doplnila svého muže paní Park, ovšem ten ji téměř nenechal dokončit větu a vzápětí mluvil dál: „Každopádně jednou za námi přišel a řekl, že s tím končí. Neřekl nám důvod. Nic víc nám k tomu neřekl. A opravdu skončil."
Bylo vidět, že ho to mrzí. Že je ze svého syna v tomto ohledu nešťastný.
„Mohl být v tom dobrý," hlesl ještě a konečně se zvedl od stolu, „už tě s tím nebudu zatěžovat. Běž si po svých," usmál se na mě konečně a rukou mi naznačil, ať vyklidím pole. Já se tedy poslušně zvedl a stále vyjeven z Kiwoonova vylévaní srdíčka se chystal opustit jídelnu. Zastavila mě však slova paní Park, která si stěžovala, že už v lednici nemají téměř žádné potraviny.

Tak jsem se vrátil zpět a jednoduše se nabídl: „Mohl bych zajít na nákup."
„Ne, to v žádným případě. Vyšlu Jihyuna."
„Ale paní Park. Mně to nevadí, alespoň se vyvětrám a nebudu vám nějak nápomocnej, když mě tu takhle trpíte."
„My tě tu netrpíme, Taehyungu."
„Nechte mě pomoct, prosím," žadonil jsem o nákup jako snad nikdy, až nakonec paní Park svolila. Dala mi seznam, peníze a já byl během následující čvrt hodiny s dvěma taškami přes rameno venku.