Quarantine drama [CZ]

pusinka

Blížila se sedmá hodina večerní a já se za hodinu měl setkat s Joonem před Jeojangem. Celý den jsem si lámal hlavu s tím, jak se vymluvit na můj odchod, nebo jak se nepozorovaně dostat ven a pak přijít zpět. A vymyslel jsem něco? Ani málo.
Z hlavy se mi sice kouřilo dost solidně, ale skrz celý mozek mi v hlavě zela černá díra, která nedokázala zplodit žádnou smysluplnou myšlenku. Kdyby mě alespoň napadaly nápady. I kdyby byly sebevíc hloupé a nebezpečné, bylo by to lepší než jen celý den přemýšlet nad ničím.

Má zoufalost se postupem dne stále více prohlubovala, až to dopadlo tak, že jsem ležel na tvrdých parketách v podkrovním pokoji a díval se na bílý strop mimo současnou realitu. Ležel bych snad až do skonání, kdyby do pokoje nepřišel černovlásek.
„Co tady ležíš jako připravenej do hrobu?"
„Pohřbi mě," vypravil jsem ze sebe jen a dále bezcílně bloumal po bílém stropě. Jimin přišel blíže k mému tělu a přisedl si. Nohy zkřížil do tureckého sedu, lokty si opřel o parkety a dlaněmi si podložil bradu.
„To bych tě musel nejdřív zabít," řekl vyrovnaně.
„Tak to udělej," byl jsem úplně mimo.
„Výjimečně nechci. Spíš mi řekni, proč tu tak zoufale ležíš," jeh ohlas se z neutrálního změnil na mírně konejšivý a starostlivý. S podivem jsem k němu otočil hlavu a podíval se mu do opravdu ustaraných očí. Asi jsem nalezením Miwi u něm na žebříčku přeskočil několik míst vzhůru.
„Taehyungu, celý skoro celý den nejíš, tváříš se jako mrtvola, s nikým moc nemluvíš... to není normální."
„Hmm," vydal jsem ze sebe jen lhostejný zvuk a odvrátil pohled. Opět jsem jím spočinul na stropu. Chtělo se mi spát.

„Co se děje?" naléhal dál Jimin. Takového jsem ho neznal, ale nevadilo mi, když se ke mně po dlouhé době choval slušně.
„Nic, s čím by sis měl lámat hlavu," odpověděl jsem nakonec šalamounsky, ovšem stále ležel ve stejné poloze.
„No tak sám se s tím zřejmě nedokážeš popasovat," řekl mi svůj poznatek a bezradně si povzdechl. Asi to chtěl opravdu vědět. Asi se skutečně zajímal.

„Je to něco s Joonem?" tipnul si nakonec, načež já jsem jen kladně pokýval hlavou. Už jsem ani tak nebyl naštvaný na něj, ale spíš na sebe. Na to, že jsem v tu chvíli prostě nepřemýšlel dopředu a udělal něco, čeho teď lituji.
„A co se stalo? Třeba bych ti dokázal pomoct."
Toto prohlášení vzbudilo mou pozornost. Ne však takovou, jakou by člověk zrovna chtěl. Svá obočí jsem svraštil do nehezkého výrazu a podíval se na černovláska. Zapálil ve mně pochodeň hněvu.
„Ty se mezi mě a Joona vůbec nepleť. Už si snad nepamatuješ, jak to dopadlo minule?" Připadal jsem si, jako bychom si vyměnili role, jako bych já chytil jeho věčnou naštvanost a on mou otravnou dotěrnost.

„Právě že pamatuju," řekl na můj vkus až příliš klidně a postavil se, „a rád bych to napravil."
„Proč bys to dělal? Vždyť mě nesnášíš," vtáhl jsem na sebe větu, kterou Jimin včera použil na ohledně Miwi, když jsem mu ji přinesl domů. 
„Cítím se pozadu. Tys mou kočku odhodil, byl na ní celou dobu hnusnej, ale když jí bylo ouha, zachránil jsi ji a přinesl zpět domů. Já chci udělat to samý. Posral jsem tvůj vztah s Joonem, tak bych ti chtěl dopomoct ho i napravit."

Toto mě překvapilo. Nečekal jsem, že Jimin bude mít tak velkou schopnost konstruktivní sebereflexe a už vůbec, že by se svou naší chybu rozhodl napravit.
„Takže s čím potřebuješ pomoct?" stál nade mnou jako nějaký voják připraven na rozkazy. Posadil jsem se.
„Potřebuju se odsud dostat. Pokud možno, aby o tom nikdo nevěděl a fakt mě nenapadá, jak bych to měl udělat."

„To je prostý," začal Jimin a podal mi ruku, aby mi pomohl na nohy, „vylezeš oknem."
„Cože?"
„Vylezeš oknem, budeš venku jak dlouho potřebuješ a pak se zase oknem vrátíš. Není na tom nic složitýho."
„A jak bych měl vylízt tímhle oknem?" ukázal jsem na patřičné okno.
„Počkej chvíli," nařídil mi a z pod skříně vytáhl složený žebřík. Proč ho má v pokoji?

„Tak... můžeš. Až se budeš vracet, zavolej mi, já ti ho hodím zpátky. Zatím tě tu budu krýt," dal mi instrukce, když nainstaloval žebřík tak, že jsem mohl slézt na zem.
„Dobře, díky," mírně jsem se na něj usmál a rychle chmátnuv po mobilu, roušce a náhodných pantoflích jsem vylezl ven. Akce proběhla tak rychle, že už jsem během pár minut byl na normálním  chodníku a kráčel si to k Jeojangu. Takhle příjemně rozrušený jsem už dlouho nebyl.

Joon už tam čekal. Krásně upravený jako vždy, když jde někam ven, elegantní postoj celému outfitu dodával na šmrncu. A pak jsem přišel já - bramborák, který se ani neobtěžoval si vzít venkovní boty.

„Ahoj," pozdravil jsem ho, když si mého příchodu nevšiml. Díval se do mobilu.
„Oh, ahoj, Taehyungu," taktéž mě pozdravil, když jsem upoutal jeho pozornost.
„Projdeme se?" navrhl jsem, když jsme jako dva solné sloupy stáli před obchodem a trapně mlčeli.
„Jo, můžeme," přitakal Joon a tak jsme se bok po boku šli projít sídlištěm. Na ulicích bylo prázdno, pouliční lampy začínaly plnit svou práci, slunce už skoro celé zapadlo.

„Ještě jednou se ti chci omluvit," přešel jsem bez obalu rovnou k tématu, kvůli kterému jsme se tu hlavně sešli, „vím, že to ode mě bylo hloupý a neohleduplný a zlý, ale já v tu chvíli nevěděl, co dělám a-"
„Zadrž," přerušil mě Joon svým mocným hlasem a úderným gestem ruky, „věřím ti."
„Cože? Vážně? Jen tak najednou?" nevěřil jsem vlastním uším, i když mě to nesmírně potěšilo.
„Přemýšlel jsem o tom a... tak nějak jsem došel k názoru, že... ti věřím. A že ti to odpustím."
„Cože?" nechápal jsem vůbec jeho myšlenkové pochody.
„Nemysli si tedy, že to půjde tak jednoduše, jen... myslím, že bychom se zase mohli dát dohromady, jestli bys chtěl."

Jsem rád, že jsem se v tu chvíli neviděl, protože jsem měl čelist skoro spadnou až k zemi, oči vykulené jako dřevěná loutka a nemaje slov jsem gestikuloval tak přehnaně, že jsem vypadal jako při nějakém záchvatu.
„Já.... a-no. Jo! Chci, jen... pořád nechápu, jaktože jsi tak rychle změnil názor?"
Joon si sundal roušku a usmál se na mě. „Věřím, že ti to brzo bude jasné," řekl jen a aniž bych stačil něco namítnout, stáhl mi roušku a políbil mě. Jen tak, na ulici, vědom si rizika odsouzení. Naštěstí okolo nás zrovna nikdo nešel, tak se mi trošku ulevilo, ale jak jsem záhy pochopil, u jednoho polibku to nemělo skončit.

Joon mě vzal za ruku a dotáhl kamsi do přehlédnutelné uličky mezi dvěma řadovými domy.
„C-Co to děláš?" ptal jsem se s knedlíkem v krku, když mi začal oblíbávat celý obličej a rukama sahat pod mikinu. 
„Chtěl bych pokračovat v našem vztahu," pověděl tak mimochodem mezi polibky.
„Naprosto nechápu tvoje myšlenkové pochody," řekl jsem konečně nahlas to, co mi celou dobu jelo v hlavě, ale i přesto se nechal osahávat a líbat. Joon se nad mou poznámkou jen tiše uchechtl a aniž bych si to nějak více uvědomoval, stále mě líbal a rukama postupoval na nižší a nižší místa.

Najednou jsem na svém už notnou chvíli tvrdém rozkroku pocítil zvláštní teplo a s prvním tahem takovou vlnu rozkoše, která s dalším tahem stoupala pořád víc a víc. Že právě nedělá to, co dělá...

„Ah," tiše jsem vzdychl, když vlna nabírala na intenzitě až do takové míry, je to bylo skoro k nevydržení. Tak nějak podvědomě jsem Joona pohladil po hlavě a jemně ho zatáhl za vlasy, když se vlna slasti opět o stupeň zintenzivněla. A toto se opakovalo, dokud jsem se už neovládl a s rychlým dechem se vypustil svůj celou dobu zadržovaný obsah pohlaví ven. Kruci, takové pokračování vztahů bych si nechal líbit častěji.

Snad tím tedy Joon neporušil nějaký zákon.

-
A/N
Toto byla předposlední kapitola🌟~.